Můj šestiletý syn Honzík se mě ptá: "Tati, a co to je vlastně závist?" To není snadná otázka - jak už to u dětí, které začínají objevovat ten druhý - nehmotný - svět, bývá. Přemýšlím, jak bych mu význam onoho abstraktního slova vysvětlil a tu mě napadá povědět mu příběh. Vím, že příběhy miluje a dychtí po nich, každý večer musí mít svou pohádku, a když mu ji má žena nebo já povíme, žadoní o další. A povídám mu příběh o Sněhurce a zlé královně. A on naslouchá s otevřenou pusou. Až příběh skončí - šťastně - jak jinak - budeme oba o něco bohatší, já o radost, kterou má člověk vždycky, když pomáhá druhým objevovat krásy světa, zvlášť svým vlastním dětem, on bude navždy vědět, co znamená závist a bude si pamatovat tento příběh do konce svého života tak, jako já si pamatuji příběhy, které mi vyprávěla moje maminka.
Nevím, kolik divů světa bych napočítal, ale příběh bude vždycky mezi nimi.
Léta jsem pouze tušil, jakou má příběh hodnotu. To proto, že vše, co má takovou hodnotu, že se nedá vyjádřit ani
všemi slovy světa, ani všemi jeho poklady, přijímáme jako samozřejmost. Jako zdraví, které užíváme, aniž známe
jeho hodnotu, kterou dokážeme plně ocenit až tehdy, když jsme je ztratili.
Teď už vím, že příběh je jedním z největších divů světa. Je to stejný zázrak, jako život sám.
Jednotlivý životní osud je zároveň příběhem. A příběh je to, co zajímá lidi ze všeho nejvíce. Jeho síla spočívá v tom, že je obrazem, ilustrací. Moc obrazu je větší, než moc tisíců slov. Tak příběh, který se skutečně stal, ač sám utkán ze slov, není pouhým součtem těchto slov, ale je jejich násobkem. Příběhy jiných se stávají součástí našich vlastních příběhů, protože vždy obsahují nějakou pravdu a předmět zamyšlení. Milujeme příběhy, protože je můžeme porovnávat s tím, co jsme sami zažili a protože je sami můžeme domýšlet, dotvářet a psát dál.
Každý člověk má svůj příběh. A jeho příběh je vlastně to nejcennější, co má.
Těžko totiž může poznání nějakého člověka přesáhnout to, co už lidstvo jako poznání drží, to, co je někde na světě
v nějaké knize napsáno. Ale ne tak příběh. Každý lidský osud je jedinečným příběhem, neopakovatelným, tak jako
život sám. Milión osudů je milión jedinečných příběhů, z nichž žádný se neopakuje, a i když se sobě mohou podobat,
nikdy nejsou stejné. Jako obrázky v kaleidoskopu, stále nové, stále překvapivé a nikdy se neopakující. Lidský
život je pomíjivé mihnutí se na této nemocné kuličce. Člověk se celý život něco učí, těžce dobývá nové a nové
poznání a získává nové zkušenosti. Jednoho dne, po všem tom pachtění, se cosi stane a stroj našeho těla, tisíckrát
složitější než kterýkoliv stroj sestavený a vymyšlený člověkem, se zastaví, miliardy buněk přestanou spolupracovat
a složité sloučeniny se během několika minut změní v beztvarou páchnoucí hmotu. Co je člověk?
Je věčná škoda, že většina příběhů zůstává nám ostatním utajena. Protože nikdy nebyly napsány, nikdy se s nimi nemohlo potkat víc lidí. Kromě těch, kterým byly vyprávěny, nebo kteří je spoluprožívali.
Nejcennější literární a filmová díla jsou příběhy. Ty nejdokonalejší příběhy vždycky přináší život sám. Nejbujnější fantazie bledne při konfrontaci s příběhy, které přinesl život. Nejkrásnější příběhy nelze vymyslet. Nejkrásnější příběhy se musely stát. Proto nejvíce milujeme ty autory, kteří píší o sobě, kteří píší své příběhy, příběhy, jejichž hloubka, síla a krása spočívá v tom, že se staly. Proto nás tak oslovuje Starý zákon i Evangelia.
Musel jsem přečíst Marcela Pagnola, Williama Saroyana a Ludvíka Vaculíka, abych pochopil, že právě v těch nejprostších příbězích je ukryta největší krása a síla. O co bychom byli jako lidé a jako lidstvo chudší, kdybychom neznali příběhy dánského prince Hamleta nebo Othellův příběh lásky a žárlivosti, důvěrnosti a podlosti, věrnosti a zrady nebo příběh Benátského kupce? O co více chyb bychom museli učinit, kdybychom neznali příběhy hloupého Honzy a chytré horákyně?
Milujeme příběhy a ta láska se rodí s našimi prvními krůčky batolete a s našimi prvními slůvky človíčka konfrontovaného s divem žití. O tom, co je statečnost, věrnost, láska, nenávist, lakota a zrada nejlépe vypráví příběh. Kdo zná příběh Robinsona Crusoea z Yorku, bude celý život chápat nezbytnost úcty k rodičům, trýzeň samoty a dobrodiní společenství. Není nic, co by mělo pro člověka větší význam než příběh. Naučit se řemeslu, vystudovat školu - to vše jsou příběhy. Milujeme příběhy, protože jsou součástí naší existence a sama naše existence není nic jiného než příběh. Osudy miliónů neznámých nás nezaujmou a nedojmou tak, jako jeden jediný konkrétní lidský osud. Utrpení a smrt, štěstí a láska blízkého člověka nás zajímá, dojímá, bolí i těší mnohem víc než utrpení a smrt, štěstí a láska člověka vzdáleného, cizího, protože člověk blízký patří do našeho příběhu a my jsme součástí jeho příběhu. Skrze literaturu, film a divadlo si osvojujeme příběhy vzdálených a cizích lidí, stáváme se součástí těchto příběhů a tyto příběhy se stávají součástí nás samých. Skrze příběhy se stáváme přáteli hrdinů těchto příběhů a náš svět je tak větší a bohatší.
Moc příběhu nejlépe znali a znají geniální spisovatelé a dramatici. Kdyby chtěl Karel Čapek popsat v nějakém eseji nebo odborné psychologické studii samolibost vládců, šlechetnost, obětavost a solidaritu těch nejchudších a nejprostších, udělal by to jistě dobře, s genialitou sobě vlastní. Ale on napsal drama, které je umocněným příběhem, neboť v dramatu dostává příběh další rozměr. Tak dokonale, jak to učinil ve své Bílé nemoci, by se o lidské duši nemohl jinou formou nikdy vyjádřit. Příběh, dokonce umocněný příběh - drama, to byl, který znásobil účinek jeho myšlenek, který dal slovům a činům aktérů tohoto dramatu sílu úderů kladivem.
Jak vysvětlit někomu, kdo nikdy nepoznal absurditu totality, než tak, že mu povíme příběh, nejlépe svůj vlastní, ten, který se skutečně stal. Za všechny, které bychom mohli vyprávět sami a které si na toto téma vyprávíme a budeme vyprávět v hospůdkách na rohu, stačí zmínit se o Audienci Václava Havla. Kdo byl ochoten udávat sám sebe, tomu bylo dovoleno žít.
Od svých dětských let nosím jako hroznou životní zkušenost svědectví mého dědečka Ludvíka o tom, co je válka:
Bylo to v Haliči, na východní frontě. Psal se rok 1915. Ruské a rakouské zákopy byly od sebe jen několik desítek metrů, odděleny jen drátěnými překážkami. Byla neděle, krásný den, slunce svítilo na krajinu bez trávy, bez zeleně, bez života, jen pahýly stromů a krátery po dělostřeleckých granátech. Byla neděle a byl klid. Fasovalo se mýdlo a dědeček se po dlouhé době mohl oholit. Voda byla v loužích na dně zákopu. Na druhé straně vylezl ze zákopu ruský voják - určitě to byl rolník, tak jako většina ruských vojáků. Protáhl se, zívnul a nastavil tvář slunci. Pak zavolal směrem k rakouským zákopům: "Nestrilaj, sivodňa vaskresenije!" Vaskresenije, vzkříšení, den Páně, to slovo samo je příběhem. Naše neděle nevypovídá nic o příběhu tohoto dne. Alespoň ne tak přímo jako vaskresenije nebo domenica. Dědeček na druhé straně zpozorněl. Rus neměl pušku, jen rubášku přepásanou, široké kalhoty v kožených holínkách, růžolící mladou tvář, širokou a dobrou, a modré oči. Vojáci vědí, že oči nejsou vidět vůbec na vzdálenost větší než sto metrů. Tak tedy byly zákopy blízko. Méně, mnohem méně než sto metrů. Dědeček věděl, že je den Páně, nejen proto, že tolik rusky rozuměl. Nestřílel by ani jiný den, on nestřílel do lidí nikdy, když musel střílet, tak do vzduchu nebo do země. Neměl proč střílet, byl také rolník. V tom třeskla rána. Vyšla z rakouského zákopu. Rus padl na zem jako podťatý. Vždycky se najde šílenec, který dělá zářezy na své pušce.
Čím více příběhů známe, tím více jsme lidmi. Mnoho životních situací řešíme správně jen proto, že pro ně máme správný, modelový příběh. V jiných situacích jsme bezradní, protože příběh schází. Padáme na nos, protože cizí příběh nemáme a svůj vlastní jsme na toto téma ještě nedopsali. Ne nadarmo se učíme historii, dějiny, dějepis, dějepravu. Je to bezpočet příběhů, které se skutečně staly. A znalost těchto příběhů je veliká příležitost nedělat stejné chyby. Historie je učitelka života, která nám ve svých příbězích zadarmo prozrazuje veliká tajemství. Jen kdybychom více uměli naslouchat jejímu tichému hlasu, ať už jako jednotlivci, nebo jako národy a lidstvo! Jak by mohl být život jednoduchý a krásný!
Hospodská vyprávění vstupují do světové literatury. Švejk, toto ve světě nepochybně nejznámější dílo české literatury, je sbírka hospodských povídaček, vyprávěnek, příběhů, z nichž zcela jistě většina se stala. Hašek je jen sebral, po svém přikořenil a spojil postavou dobrého vojáka. Proč to lidé tak rádi čtou? To musí mít nějaký důvod. Humor, zajisté. Ale i shoda s vlastní zkušeností. Čím více se příběhy podobají tomu co sami známe, nebo tomu, o čem sníme, tím více nás poutají, tím více je milujeme.
Anekdoty jsou také příběhy, z nichž mnohé se mohly stát. A nejsou-li pravdivé, jsou dobře vymyšleny. Kdo ví, zda v našem smíchu nezní ulehčení, že se nestaly právě nám. Je užitečné zachytit vše, co se odehrálo v jednom lidském životě. Je to svědectví o době, o tom, jak se člověk vyvíjí ve svých názorech, jací byli ti ostatní. Každý život, i ten zdánlivě nezajímavý, je vzrušující příběh, na jehož konci je vždy nějaké poučení. Toto poučení je vždy méně bolestné, než vlastní zkušenost. Naslouchejme příběhům, neboť každý z nich je úžasný. Krásná Šehrezád si vyprávěním příběhů zachránila život. Nic se nezměnilo. Ani za tisíc let.
Miliardy lidí, děvčátek a chlapců, žen a mužů, stařenek a stařečků, usedají každodenně ke svému televizoru a dychtivě očekávají svůj příběh. Na tom, jaký příběh dostanou, bude do značné míry záviset, jakými lidmi budou. Naučí-li se více milovat, chápat, tolerovat, či více nenávidět, pohrdat a lhostejnět. Na tom, jaký příběh dostanou záleží, stanou-li se více lidmi, nebo spíš jeden druhému vlkem. A tak příběh, jenž je život sám, se stává mocným nástrojem, živlem, jako voda nebo oheň.
Jak velká je odpovědnost těch, kdo zásobují dychtivé čtenářky příběhy z edice Harlekýn. Jak zločinné je udělat z této prastaré a legitimní lidské touhy kšeft! Jako všechny velké věci je i příběh dobrý sluha, ale zlý pán. V rukou ziskuchtivců se stává smrtelnou zbraní, epidemií, pandémií! Stejně jako láska, která může člověka povznést a zdokonalit, stane-li se prodejnou, stane-li se kšeftem, může zabíjet. Takový může být i příběh.
Přesto tě chválím, příběhu, neboť ty jsi opravdovým divem světa. Ty nás budeš vždy znova okouzlovat a my tě nepřestaneme nikdy milovat.
Vídeň, Přibyslav, 1995