Hudba a hranice

Když jsem - někdy v letech padesátých vzal do rukou housle, abych se z vlastní iniciativy šel učit k Václavu Musilovi, plným titulem K u. K Militärkapellmeister a.D., netušil jsem, kolik hranic mně hudba pomůže překonat. Netušil jsem především, jaké hranice ve světě a mezi lidmi vůbec existují.
    Teprve až mi komunisté zavřeli tatínka, začal jsem vnímat, že ve světě existuje spousta hranic, mnohé z nich byly tehdy navždy nepřekročitelné.
    Učil jsem se pilně, to byla nutnost pro ty, kteří byli režimem zavržení - museli toho umět mnohem víc než všichni ostatní - aby je okolní svět vůbec začal vnímat.
    Hrál jsem rád - a hrál jsem všechno. Ve školní kapele, v kostele na kůru, v dixilendovém orchestru na pozoun. Vojenská služba byla tehdy k nerozeznání od vězení. Působení v plukovní kapele přinášelo do té šedi přece jenom trochu světla. To bylo jedno z mnohých překročení hranic, které mi umožnila hudba.
    Později jsem začal hrát v komorním orchestru v Havlíčkově Brodě. I tady mi hudba pomáhala překračovat hranice. Lidé, kteří by se mnou v běžném životě nikdy nekomunikovali, ať už ze strachu nebo z přezíravosti, byli najednou úplně jiní. V roce 1987 náš orchestr poprvé překročil i do té doby neprodyšnou hranici železné opony. Zájezd do Nizozemí mi umožnil navázat krásná přátelství, která trvají doposud.
    Moje maminka - 28 let těžce nemocná, upoutaná na kolečkovou židli - poslouchala téměř výhradně Österreich I. A zase to byla hudba, která jí pomáhala překonávat hranice pokoje, z kterého po desetiletí nevycházela, hranice bolestí, které ji celá léta trápily.
    Jak děti dorostly, každé dostalo nějaký nástroj a naším domečkem zněla hudba nepřetržitě. Pan farář Čapek, který k nám někdy přijížděl zahrát si se mnou dueta, oceňoval nejvíce moji ženu, která sice nehrála, ale musela všechno tolerovat. I tady jsme překračovali hranice - od srdce k srdci není snazší cesta, než cesta hudby.
    Hudba, to byl svět, který patřil jenom nám, to byl jas v temnotách nesvobody. V hudbě opravdu žádné hranice neexistují.
    Vzpomínám na své první setkání s Wiener Vokalensemble - bylo to v Jaroměřicích nad Rokytnou 7. května 1995.
    Překročil jsem fyzické hranice mezi Dolním Rakouskem a Moravou a mohl být svědkem, že mezi třebíčskými muzikanty a vídeňskými zpěváky už dávno žádná hranice, ani ta jazyková neexistuje.
    Hráli a zpívali Händlovo Te Deum. Krásně, jako andělské sbory, tak, jak se sluší: Ad maiorem Dei gloriam. A tak jsme toho večera všichni - účinkující i posluchači - snad poodhalili závoj i té nejméně známé - a přesto nejdůležitější hranice - hranice mezi zemí a nebem.
    Toho májového podvečera jsme objevili onu vertikálu, bez které nemá lidské snažení žádný smysl.
    Jacques Delors prohlásil: Evropa potřebuje duši. Sebevětší úspěchy hospodářství a trhu nemohou uspokojit nepokojné srdce člověka.
    Ti, kdo zpívají, dávají Evropě a světu duši, dávají nám ztracenou rovnováhu, pomáhají nám objevovat vertikální rozměr světa, k němuž neexistuje žádná alternativa.
    Přátelé z Wiener Vokalensemble, pane profesore Linsbauere, děkuji Vám za to, že dáváte Evropě duši.
    Bude-li Vás víc, možná, že budou diplomaté zbyteční - a to bude dobře.

Váš Pavel Jajtner 25.1.1996

Zpět