Když jsem - někdy v letech padesátých vzal do rukou housle, abych se z
vlastní iniciativy šel učit k Václavu Musilovi, plným titulem K u. K Militärkapellmeister a.D., netušil jsem,
kolik hranic mně hudba pomůže překonat. Netušil jsem především, jaké hranice ve světě a mezi lidmi vůbec
existují.
Teprve až mi komunisté zavřeli tatínka, začal jsem vnímat, že ve světě existuje spousta
hranic, mnohé z nich byly tehdy navždy nepřekročitelné.
Učil jsem se pilně, to byla nutnost pro ty, kteří byli režimem zavržení - museli toho umět
mnohem víc než všichni ostatní - aby je okolní svět vůbec začal vnímat.
Hrál jsem rád - a hrál jsem všechno. Ve školní kapele, v kostele na kůru, v dixilendovém
orchestru na pozoun. Vojenská služba byla tehdy k nerozeznání od vězení. Působení v plukovní kapele přinášelo do
té šedi přece jenom trochu světla. To bylo jedno z mnohých překročení hranic, které mi umožnila hudba.
Později jsem začal hrát v komorním orchestru v Havlíčkově Brodě. I tady mi hudba pomáhala
překračovat hranice. Lidé, kteří by se mnou v běžném životě nikdy nekomunikovali, ať už ze strachu nebo z
přezíravosti, byli najednou úplně jiní. V roce 1987 náš orchestr poprvé překročil i do té doby neprodyšnou
hranici železné opony. Zájezd do Nizozemí mi umožnil navázat krásná přátelství, která trvají doposud.
Moje maminka - 28 let těžce nemocná, upoutaná na kolečkovou židli - poslouchala téměř výhradně
Österreich I. A zase to byla hudba, která jí pomáhala překonávat hranice pokoje, z kterého po desetiletí
nevycházela, hranice bolestí, které ji celá léta trápily.
Jak děti dorostly, každé dostalo nějaký nástroj a naším domečkem zněla hudba nepřetržitě. Pan
farář Čapek, který k nám někdy přijížděl zahrát si se mnou dueta, oceňoval nejvíce moji ženu, která sice nehrála,
ale musela všechno tolerovat. I tady jsme překračovali hranice - od srdce k srdci není snazší cesta, než cesta
hudby.
Hudba, to byl svět, který patřil jenom nám, to byl jas v temnotách nesvobody. V hudbě opravdu
žádné hranice neexistují.
Vzpomínám na své první setkání s Wiener Vokalensemble - bylo to v Jaroměřicích nad Rokytnou 7.
května 1995.
Překročil jsem fyzické hranice mezi Dolním Rakouskem a Moravou a mohl být svědkem, že mezi
třebíčskými muzikanty a vídeňskými zpěváky už dávno žádná hranice, ani ta jazyková neexistuje.
Hráli a zpívali Händlovo Te Deum. Krásně, jako andělské sbory, tak, jak se sluší: Ad maiorem
Dei gloriam. A tak jsme toho večera všichni - účinkující i posluchači - snad poodhalili závoj i té nejméně známé
- a přesto nejdůležitější hranice - hranice mezi zemí a nebem.
Toho májového podvečera jsme objevili onu vertikálu, bez které nemá lidské snažení žádný
smysl.
Jacques Delors prohlásil: Evropa potřebuje duši. Sebevětší úspěchy hospodářství a trhu nemohou
uspokojit nepokojné srdce člověka.
Ti, kdo zpívají, dávají Evropě a světu duši, dávají nám ztracenou rovnováhu, pomáhají nám
objevovat vertikální rozměr světa, k němuž neexistuje žádná alternativa.
Přátelé z Wiener Vokalensemble, pane profesore Linsbauere, děkuji Vám za to, že dáváte Evropě
duši.
Bude-li Vás víc, možná, že budou diplomaté zbyteční - a to bude dobře.
Váš Pavel Jajtner 25.1.1996