Mezi Vídní a Prahou

1. Pro vyjádření zvláštní atmosféry obou měst se užívají různá turistická klišé (Praha - srdce Evropy, Vídeň - výspa západní civilizace). Ve skutečnosti jsou tato města prožívána velmi rozporuplně. V dílech různých kritiků rakouské společnosti byla Vídeň nazývána městem nudy a kýče (Karl Kraus), "semeništěm neuróz" (Erwin Ringel). Podobně byla i Praha městem milovaným i krutým, matičkou, která má drápky (Kafka). Jak vnímáte a prožíváte tuto rozporuplnost obou měst dnes, v situaci, kdy došlo ve střední a východní Evropě ke změnám? Zmenšila se otevřením hranic vzdálenost mezi nimi?

Je mimo veškerou pochybnost, že mezi Prahou a Vídní existuje rivalita, jde o primát nejkrásnějšího a nejatraktivnějšího velkoměsta ve středoevropském prostoru.

Pro mě je střední Evropa pojem spíš kulturně-historický, než zeměpisný. Pro mě je střední Evropa tam, kde najdu fenomén barokní architektury, která je hledáním velikosti a síly a také tam, kde na mostech najdu sochy svatého Jana Nepomuckého.

To obojí nacházím ve Vídni i v Praze. Vídeň byla Vindobona, římské sídlo v době, kdy ve vltavské kotlině byli ještě "leones", ve středověku Praha dotáhla a předběhla třeba univerzitou, také proto, že ji nikdy neobléhali Turci, doba rakouského císařství vynesla Vídeň zase nebývale nahoru a Praha se stala provinčním maloměstem.

Významnější změna nastala až po pádu komunismu. Praha dotahuje, protože její potenciál je značný. Až přestanou vrchní a taxikáři okrádat hosty, až bude mít Praha vnější dálniční okruh, až bude opravena poslední fasáda, bude Praha pro Vídeň tvrdou konkurencí. Ale na to si ještě počkáme.

Vídeň nelze porazit tak snadno. Protože k atmosféře města do značné míry přispívá mentalita jeho obyvatel. Vídeňané se umí veselit, umí žit. A mají náskok.

Otevřením hranic se nejen zmenšila vzdálenost mezi Prahou a Vídní, začíná také mizet propast, která zde byla mezi šedí rozpadajícího se města bez perspektivy, sevřeného betonovými mraveništi a mondénní, rozmařilou Vídní, která mohla nabídnout svobodu, kulturu, gastronomii, architekturu a především hudbu.

Na druhé straně roste soutěž a to je pro obě města jen dobře.

2. Souvisí nějak rozporuplný prožitek obou měst s polemickým duchem střední Evropy?

Lidská mentalita je významný politický fenomén, který je nutno stále zkoumat, a jehož význam je větší, než se všeobecně má za to.

Blízkost mentalit Pražanů a Vídeňanů je nepochybná. To je dáno do značné míry geneticky. Různý jazyk není na překážku. Podstatné je sdílení stejných hodnot.

A jak už tomu u příbuzných bývá, vztahy mezi nimi oscilují s větší amplitudou než mezi cizími, od lásky až za hrob, k nenávisti na život a na smrt.

Tak nacházíme styčné body v historii i v současnosti, v architektuře i v kultuře, v krevním oběhu obou měst. Ten, kdo hledá rozpory, jich najde tolik, kolik bude chtít, zrovna tak, jako ten, kdo hledá styčné body.

Společnou historii nelze vymazat. Jsem přesvědčen, že styčných bodů je víc, alespoň já jich vidím víc.

To není jen architektura barokních chrámů a nepomucký svatý Jan, to je bezpočet českých jmen na firemních štítech obchodů, Vídeň má také Uhelný trh a Příkopy, Mozart patřil Vídni i Praze, hudební život Prahy lze srovnat jen s hudebním životem Vídně, jiná evropská města jsou daleko vzadu. Jsou to ale i témata bulvárního tisku, politické hašteření, stále přítomná společná minulost, tisíce příčin, které není vidět, které vnímáme mimo naše smysly. Pracovní doba v obchodech a prožívání svátečních dní, zkrátka cosi jako duch města, který je pod povrchem, ale který se reálně projevuje.

Střední Evropa je především soutěž různých etnik. Pokud se tato soutěž odehrává na poli ducha, je to jen ku prospěchu věci.

3. Praha a Vídeň jsou města, která se v lecčems podobají. V čem je ale mezi nimi podle Vás největší rozdíl?

Vídeň má nádherné okolí. Vídeňský les je rozsáhlé, středně vysoké pohoří, jehož poslední výběžky sahají až k Dunaji. Tady vlastně končí - nebo začínají - Alpy.

Zatímco v Praze je řeka neodmyslitelnou součástí jejího obrazu, spojujícím článkem historických pražských měst a nejstarší a nejkrásnější pražský most je obdivovanou architektonickou památkou, Dunaj ve Vídni město rozděluje, historicky byl dunajský kanál dokonce součástí opevnění a pravověrný Vídeňan město za Dunajem za Vídeň nepokládá.

Praha není tolik poznamenána imperiální architekturou jako Vídeň. Města jako namátkou Paříž, Berlín nebo Budapešť poznamenalo 19. století stavbami, které symbolizovaly velikost a sílu říše, jejímž centrem byla. Za oběť této imperiální stavební činnosti padla půvabná historická jádra mnohých hlavních evropských měst.

O barokních uličkách, tolik podobných pražským, ví ve Vídni jen opravdoví znalci.

Praha měla paradoxně štěstí ve století devatenáctém. Zato se stala obětí socialistické megalománie v tomto století. Věnce betonových sídlišť a dálnice protínající střed města jsou těžké rány.

Zatímco nejtypičtějším jídlem v Praze je vepřová s knedlíkem a se zelím a k tomu pivo, ve Vídni je to "Tafelspitz" (vařené hovězí maso z tzv. oříšku) a víno. Vínu se ve Vídni obdivuhodně daří a předměstské hostince zvané "Heuriger" jsou výhradně vídeňským fenoménem, který je nepopsatelný a který je součástí životního stylu prostého Vídeňana.

Zatímco Praha připomíná v těchto dnech divoký Západ, Vídeň je jedním z nejbezpečnějších velkoměst světa.

Rozdíly zde jsou, ale to je to nejkrásnější, neboť v různosti je krása, zatímco stejnost znamená mnohdy nudu.