Něstrilaj, sivodňa vaskresenije!

Dámy a pánové, milí přátelé,

velký rakouský spisovatel a myslitel Stefan Zweig napsal ve své úžasné knize "Svět včerejška", že dobré knihy jsou lepší, než nejlepší univerzity.

Nicméně důležitou univerzitou je život sám. Ať chceme či nechceme, opíráme se o své životní zkušenosti. Náš život určují příběhy ať už naše vlastní, nebo našich blízkých, nebo ty, které jsme slyšeli vyprávět u kmenového stolu v hospůdce za rohem, či konečně ty, které byly napsány a zvěčněny v dobrých knihách.

Proto mi dovolte, abych tento pozdrav utkal z příběhů, které důvěrně znám. Nejsou to ani obrazy, jsou to pouhé skici - přesto jsem přesvědčen, že jimi budu schopen k tématu tohoto semináře sdělit víc, než kdybych se pokoušel o složité zobecnění. A přesto, že jsou to pouhé skici, tak o nich bez výhrad platí, že jeden malý obraz je víc, než tisíc velkých slov.

Můj dědeček Ludvík se narodil roku 1882. Vyučil se truhlářem ve Velkém Meziříčí a jako tovaryš odešel roku 1902 do Vídně. Stal se skutečným mistrem svého řemesla a v roce 1912 vydělával již celou zlatku denně. Musely to být velké peníze, když si za dvanáctileté úspory mohl koupit mlýn na řece Sázavě, přesně na českomoravském pomezí. Ten mlýn mu pak vzali komunisté, ale to je jiná kapitola.

Můj tatínek jezdil jako student do Alp na kole. Umět německy bylo u nás tehdy zcela samozřejmé a u dobrých lidí nocleh a kus chleba nic nestál.

Oddělil nás totalitní režim.

Můj tchán nastoupil v roce 1942 jako totálně nasazený zednický tovaryš do Neudorfu u Vídně. Stavěl tam továrnu na letecké motory. Trpěl hladem a zimou a několikrát unikl při strašlivých náletech v roce 1944 a 1945 smrti jen o vlásek.

Oddělil nás druhý totalitní režim.

Moje maminka poslouchala rakouský rozhlas. To bylo pro nás okno otevřené do světa, skulinka v železné oponě. Jí pomáhal poslech v její strašné nemoci, mě motivoval učit se německy, celé rodině přinášel radost a útěchu. Dával nám naději a jen v naději jsme mohli přežít v černé díře totality, kde vše, co nebylo zakázáno, bylo povinné.

Přesto, že můj dědeček položil ve Vídni základy rodinné prosperity a tatínek mohl jezdit do Alp na kole, já jsem se do svých 42 let byl nucen dívat na Alpy pouze z vrcholu Kleti nebo Boubína a na modravé kopce Waldviertelu pouze z uctivé dálky ze silničky mezi Slavonicemi a Novou Bystřicí. A to mi ještě výhled zacláněly strážní věže, protitankové zátarasy a ploty z ostnatého drátu, nabité elektřinou.

Musel jsem si v takové situaci nutně také položit otázku, proč nesmím jezdit do Alp na kole. Tady se někde stala chyba, protože není dobré, když spolu lidé a ještě k tomu sousedé nesmějí, nebo nechtějí mluvit.

Ale dějiny mají svůj logický vývoj. Dočkali jsme se svobody, velké to vymoženosti, ke které, leč, návod k použití nebyl přiložen. Každý, kdo mohl pomoci, pomoci musel. Bez návodu k použití jsme šli podle svých sil a schopností oné svobodě sloužit. Tak se stalo, že jsem se stal politikem a později diplomatem. Návod k použití nebyl přiložen. Lepší, než nejlepší univerzity musely být dobré knihy a život sám.

A tak jsem se v politice naučil, že nejdůležitější je usmiřovat různé zájmy. A o diplomacii jsem se později naučil, že je neviditelnou rukou politiky. A politika i diplomacie mají jedno společné - neobjedou se bez znalosti historie. Politik i diplomat si ve své každodenní práci musí stále klást otázky: Jak postupovat? Je zde nějaký precedens? Co bylo na minulém postupu špatné? Jak se lze z precedentu poučit? Globalizace problémů a stále se zmenšující svět vyžadují stále komplexnější přístup. Více informací. Rychlejší výměnu informací. Více komunikace. Přesnější analýzy.

Mám před očima stařičkého mocnáře tak, jak ho známe z proslulého obrazu, na němž sedí v bleděmodré uniformě u zeleného stolu zalitého světlem z velikého okna své pracovny v Schönbrunnu, na stěně obraz milované Sissi... Neměl patrně dost informací a přesných analýz, když podepisoval memorandum "Mým národům". Záhy nato musel sbalit můj dědeček Ludvík do pytle své truhlářské náčiní, opustit svého vídeňského mistra, svoji šestadvacetiletou ženu Marii a tříměsíčního syna Františka, narukovat ke svému pluku a zanedlouho musel odejít hnít do blátivých zákopů východní fronty v Haliči. Neměl dost informací, aby chápal, proč tomu tak musí být. A zrovna tak je neměl ruský voják na druhé straně drátěných překážek, které oddělovaly zákopy a s kterým si viděl do tváře. Byla neděle, fasovalo se mýdlo, můj dědeček se holil a ruský voják vylezl ze zákopu a volal na druhou stranu: Něstrilaj, sivodňa vaskresenije! (Nestřílej, dnes je neděle!) Můj dědeček nevěděl, proč by měl střílet na někoho, koho nezná a kdo mu nic neudělal. Jak mohl být nepřítelem onen Rus, nepochybně rolník (skoro všichni ruští vojáci byli rolníci) - když to byl křesťan, pro kterého neděle byla dnem Páně, dnem Vzkříšení. Dědeček, jsa také křesťan, nestřílel, ale vystřelil někdo jiný z rakouských zákopů. Vždycky se najde šílenec, který dělá zářezy na pažbě své pušky.

Ani Milouš Jakeš neměl dost informací a kvalitních analýz, když se v létě 1989 divil tomu, že je opuštěný jako kůl v plotě .... Někde se stala chyba - a nebylo to jen v schönbrunnské pracovně stařičkého mocnáře či v hodovní síni zámku Červený Hrádek .... Těch chyb se stalo víc, byly jich stovky a tisíce. Jinak by toto století nebylo krvavou cestou ze Sarajeva přes Přemyšl, Verdun, Versaille, Vídeň, Mnichov, Varšavu, Pearl Harbour, Stalingrad, Varšavu, Vídeň, Berlín, Hirošimu, Prahu, Berlín, Budapešť, Varšavu, Berlín, Prahu, Moskvu a Brusel zpátky do Sarajeva...

Nebyly to vlastně tisíce chyb. Byla to tisíckrát opakovaná tatáž chyba. Ignorování historických zkušeností. Ignorance znamená neznalost, nevědomost. A právě z neznalosti a nevědomosti plyne nedůvěra. Z nedůvěry plyne nenávist. A nenávist je schopná všeho.

Ta chyba se už nesmí stát. Opravdu?

Při troše zdravé skepse si musíme být vědomi toho, že se stejně zase stane. Ale to neznamená, že nejsme povinni udělat vše, co je v našich silách pro to, aby se už opravdu nestala.

Proto mě nevýslovně těší, že se tak často a dnes znovu scházejí naši historici, aby hledali pravdu a analyzovali události, které se staly. Aby dali politikům do ruky mocný nástroj, totiž znalost, která je opakem ignorance. Je na politicích a diplomatech, aby výsledky práce historiků využívali, skutečnou pravdu znali a této pravdě ku všeobecnému prospěchu sloužili. Přál bych si, aby tomu tak bylo. Je totiž málo těch, kdo mohou pomoci. A proto všichni, kdo mohou pomoci, pomoci musí. A pokud tomu tak skutečně bude, může být život příštích generací, které přijdou po nás, bezpečnější a radostnější, než životy našich dědů, otců i nás samých. Přál bych si, aby výsledky jednání této konference nepokryl prach archívů a depozitářů, ale aby se staly skutečným a živým nástrojem v rukou politiků, kteří budou chápat, že je to tak třeba a že je to tak dobře.