Režim měl všechno pod kontrolou. Svobodná volba povolání, až na výjimky neexistovala: totalitní režim měl spočítáno, kolik potřebuje zedníků, horníků, traktoristů atd. Například většina mých spolužáků a spolužaček ze Žižkova pole (bylo jich 11 a pokud vím, tak jen Svaťa Klusáček se vyučil elektrikářem a to jen proto, že jeho rodiče neměli, pokud se dobře pamatuji, mnoho zemědělské půdy, pokud vůbec nějakou měli a jeho tatínek, pokud nebyl komunistou, měl k nim blízko) musela jít do zemědělství, na takzvané dvouleté zemědělské učiliště. To byla kamufláž: v podstatě šlo bolševikům o to, aby nenahnali do kravínů a na pole patnáctileté, ale sedmnáctileté děti. Největší bojovníci (hubou) proti vykořisťování nejvíc vykořisťovali. Stejně tyto patnáctileté děti v tom takzvaném učilišti dva roky zadarmo pracovaly. Musely se snad učit házet vidlemi a dojit? To už dávno z domova uměly. Bylo to nevolnictví par excellence. Některá děvčata měla vynikající prospěch, ale protože pocházela ze selských rodin, nesměla na střední školu. Jaká škoda pro národ, když takto zabili desetitisíce talentů! Na generace dopředu, protože čím vzdělanější matka, tím větší šance, že své znalosti přenese na své děti.

V takovéto atmosféře, kdy od návratu mého otce z komunistického vězení uplynuly pouhé čtyři roky a vše bylo ještě v živé paměti, nemělo v mém případě smysl ucházet se o střední školu: politické stigma nepřátel socialismu lpělo na naší rodině příliš silně. Nevím ani, zda to mým rodičům někdo explicitně řekl, ale od začátku bylo jasné, že půjdu na řemeslo. Ostatně můj o tři roky starší bratr Albín v té době právě končil své tříleté učení se strojním zámečníkem ve Žďasu a možnost pokračovat na průmyslové škole a dosáhnout po dalších čtyřech letech středoškolského vzdělání s maturitou začal mít na dosah. To byla cesta.

Mou situaci ovšem komplikovalo nové administrativní rozdělení státu: Přibyslav, která byla do roku 1960 v okrese Žďár nad Sázavou a v kraji Jihlava, po tomto roce připadla do okresu Havlíčkův Brod a kraje Východočeského. Smyslem oné reformy bylo snížit počet krajů a okresů a tím posílit centrální státní moc. Pro moji budoucnost to znamenalo, že půjdu do učení do Chotěboře nebo dokonce do Ledče nad Sázavou, jak na mě silným hlasem řvala v deváté cé soudružka Gabrielová.

Někdy začátkem září 1961, když jsme na tatínkově zahradě kopali brambory, se tam znenadání objevil strýc František. Strýc František se narodil na Boží hod Vánoční 1927, loni se ve zdraví dožil 75 let. Dej mu Pán Bůh dožít se stovky a věčnou blaženost k tomu. Vyučil se u Marků v Nových Dvorech strojníkem, jak se tehdy říkalo, a v onom roce 1961 už dlouhá léta pracoval na Žďase jako mistr na montážích. Vypracoval se, byl uznávaným odborníkem a měl tam spoustu známých, i na odborném učilišti. Jeho podpora byla proto neocenitelná.

Pokud nám ho toho zářijového dne roku 1961 neposlal na bývalou Jáchymovu zahradu u přibyslavského letiště sám Pán Bůh, tak ho tam poslal přinejmenším můj anděl strážný. Protože tento památný rozhovor rozhodl nejen o mé nejbližší budoucnosti, ale možná o celém mém budoucím životě:

- Pomož Pánbu -

- I dejž to Pánbu, Fanouši, kde se tady bereš, vitám tě, deš nám pomoct? -

- Ale jedu vokolo, potřebuju něco na stavbu a Dědek prej to má. Tak si řikám, pojedeš vokolo, stavíš se za Albínem. Jel sem rovnou sem, dyš je tak pěkně, řikám si, budou dělat na zahradě. Brambor, koukám, se letos udařilo, a veliký - a japak tule hoch? - ukázal na mě hlavou.

- No tak: to víš, na střední školu ho nepustí, ale copak vo to. Představ si, Fanouši, že ti bolševici maji ňáký směrný čísla, nebo jak tomu řikaji a prej dyž do učení, tak buď do Chotěboře na zámečníka, nebo do Leče na soustružníka. A na internát. Tam mě kluk zvlčí. Chytne se kouření nebo chlastu, nebo ešče nečeho horšího, tam ho nedám! A víš, jak je to s mámou. Doma by aspoň trochu pomoh. - (Tatínek mluvil nářečím jen se svými rodiči a sourozenci. Jinak, jak se slušelo na učitele českého jazyka a inteligenta, mluvil spisovnou češtinou)

- A proč ho nedáte do Žďáru? Radil bych na elektrikáře, to je nelepčí řemeslo, to má budoucnost. Učí se dobře, to víš, tam mu to musí myslet. -

- No jo, to by šlo, ale jak to udělat? -

- Koukni, Albíne, já myslím, že by to šlo takle: dáte ho bydlet k bábičce do Najdeku, zbytek školy vychodí ve Žďáře a pak může jít na Žďas. -

- Chlapče zlatá, to je nápad! My ho těm brodskejm bolševikům vyfoukneme! -

A tak se i stalo. Druhé pololetí mé deváté a poslední třídy strávené v Najdeku zaslouží zvláštní kapitolu. Pojďme tedy prozatím dál.

Poslední prázdniny tedy nastaly v červenci 1962. Bylo mně čtrnáct a půl roku. Peníze nebyly. Každá koruna byla dobrá, chodil jsem tedy na nejrůznější práci: přidávat u zedníků na stavbě kulturního domu v Přibyslavi, soudruh Škorpík, tehdejší starosta Přibyslavi, kterému se říkalo předseda místního národního výboru, stavěl ten kulturák a bylo to jeho dítě - platil 5 Kč na hodinu, pomáhat strýci Ludvovi do Sázavy při senách a různých stavebních pracech, platil 5 Kč na hodinu, ale muselo se makat, stavět panáky do státního statku při žních, platili 10 haléřů od panáku, za den se dalo postavit až 300 panáků ve dvou, v srpnovém horku to vyneslo 15 korun za den a byl jsem rád, že je mám, atd. Za celé prázdniny jsem si vydělal několik stokorun. A to byly peníze. Koupil jsem si boty, stály 120 korun, nějakou knížku vždy, něco jsem dal na domácnost, něco si nechal na nákup vánočních dárků...

Přišlo září 1962 a já šel poprvé na vlak do Žďáru, měl jsem to ze zámku blízko, nějakých půl kilometru a to ještě s kopečka. Jezdila pára, bylo ji slyšet zdálky a bylo vyzkoušené, že když zaduněla na ocelovém mostě přes Sázavu, tak 300 metrů před novým nádražím, dalo se doběhnout z křižovatky žďárské a polenské silnice, od lihovaru, který už tam dávno není, a na jehož místě teď stojí benzínová pumpa. Dobíhání se stalo sportem a jistou prestižní záležitostí. Jít normální chůzí a zavčas, tak, aby jeden ještě na na nástupišti čekal bylo společensky neúnosné. Pavel Kubát, který jezdil na dvanáctiletku a bydlel až na náměstí, v rukávě, jak se tam říkávalo, to měl proti nám k vlaku o půl kilometru dál, nicméně čekával u zámecké brány, až jsme vyběhli my s bráchou a byl to vždy krásný let, jehož vítězem byl ten, kdo doběhl poslední a naskakoval do rozjíždějícího se vlaku... Hodně záleželo na tom, jaká byla lokomotiva: ne všechny vlaky jezdily z Havlíčkova Brodu až do Brna, takové tahaly elegantní a rychlé rychlíkové mašiny 475 nebo 477, zvané papoušek, dělnickou lokálku tahala udýchaná nákladní 523, té se dalo stačit...

Jízdy vlakem měly své zvláštní kouzlo, neznám krásnější krajinu, než je ta, kterou projížděl můj vláček učednických let, údolím horního toku Sázavy, lesy a přes bystřiny, kolem rybníků a luk, s pohledy na řeku, modravé hřebeny kopců, do dálek, každý den stejné a každý den jiné, dalo se dívat a snít nebo spát, povídat, hrát karty, vždy nás jezdilo více, spojených stejným osudem...

Učiliště bylo ve Žďáře od nádraží daleko, ale tolik nám to nevadilo, škola začínala v 8 hodin a pravidelně po týdnu se střídala s odborným výcvikem, jak se vznešeně říkalo vlastnímu řemeslu. Pracovní výuka začínala v 6 hodin ráno a to znamenalo vstávat kolem půl páté, protože vlak odjížděl kolem páté ráno.

Zámečníci a elektrikáři měli dílny na žďárském náměstí u Zelených. Úzké průčelí skrývalo dlouhý dům, který sahal do hloubky, původně možná zemědělské hospodářství, s kvelbem či dílnou, nejspíš ševcovskou, protože ševců bylo ve Žďáře nejvíc, které se mohlo rozpínat a zvětšovat jen do humen, později znárodněná obuvnická manufaktura... Dům patrový, s typickými velkými dílenskými okny s mnoha malými tabulkami. Bylo to nové a zvláštní, když jsem se poprvé oblékl do modrého pracovního obleku, já jediný jsem měl starší po bratrovi, ostatní učedníci měli nové a nažehlené... Zase jsem byl bílou vránou, ale já už na to byl zvyklý...

První prací bylo měření a rýsování na plech rýsovací jehlou a pak důlčíkování. Dobrý řemeslník je ten, který udělá výrobek přesně podle výkresu: když má něco měřit na délku 20, tak to skutečně musí být dvacet a ne devatenáct a půl nebo dvacet a půl. Tak mně to později, ve třetím roce učení, názorně a jasně vysvětloval Milan Heiland, o kterém už na jiném místě tohoto vyprávění byla řeč. Mistr vše měřil, hodnotil, známkoval a názorně vysvětloval a ukazoval. Pak přišlo pilování: není nic těžšího než vypilovat rovnou plochu, to ví každý, kdo se o to někdy pokusil. Později jsme začali dělat skutečné zámečnické výrobky: z ocelového plechu silného 6 milimetrů opravdový klíč k zámku do dveří, i tady chtěl být svět klamán: lepší známku dostali ti, kdo výrobek co nejlépe vyleštili, třeba nebyl tak dokonale přesný, už zde jsem poznal zklamání, i to, že mistr odborného výcviku je jen člověk a že mezi nimi byly veliké rozdíly: byli schopní a spravedliví a dobří i ubozí a ustrašení a neschopní, kteří měřili podle politického kabátu... Dnes mě to už nemrzí, vím, že hodnocení ne vždy musí odpovídat skutečným výsledkům, vím jak jsem si tehdy stál, i když ty mé výrobky se tolik neleskly, škoda jen, že nám je nenechali na památku. Montážní klíč 14/17 milimetrů s oblým dříkem, vše ručně: mohlo se řezat, vrtat a pilovat, nic víc. Byla to dobrá škola.

Sousední dům byla pekárna: ach, jak ty rohlíky a chleba krásně voněly! V zimě, časně ráno, když se svítilo, jsme se mohli dívat z prvního patra do rukou šikovných pekařek, jak obratně a rychle válely rohlíky a pletly housky. Dva učedníci šli s brašnou kupovat svačinu a pekařky jim vždy několik rohlíků přidaly. To byl svátek: jít pro svačinu, nakoupit rohlíky vedle do pekárny. Teď už těžko mohu posoudit, co z té vzpomínky je silnější, zda vůně a chuť těch darovaných rohlíků, které, ještě teplé se rozplývaly na jazyku, nebo vůně a pel těch neopakovatelných patnácti let, které mně už nikdy nebudou... Svačiny bývaly velmi prosté, půl litru mléka v láhvi, za korunu, čtyři až pět rohlíků, po třiceti haléřích, pokud k tomu nebyly ty prémiové zdarma. Čas od času jsem míval zrající sýr Romadur, stál korunu padesát, ten voníval na vstupu i na výstupu... Někdy kolem toho bývalo víc řečí, než bylo třeba, ale dnes právě pro tuhle zkušenost lépe rozumím starému českému přísloví, že chudoba cti netratí...

Učili jsme se i svářet, kovat, kalit a popouštět ocel a pracovat na soustruhu, skoro celý první rok... Je krásné vidět, když něco dobrého a užitečného vzniká prací vlastních rukou, je krásné být řemeslníkem a nedovedu pochopit, proč jím dnes již nikdo nechce být?

Je to snad tím, že byla komunismem přervána kontinuita řemeslnických rodů? Snad. Vzpomínám na nádhernou slavnost při oslavách 1000 let města Krems v Dolních Rakousích v roce 1996. Lili tam na památku zvon. Krásná slavnost. Určitě by stálo za to popsat ji do detailu. Ale to už by byl docela jiný příběh... A jak ten zvon lili! Způsobem užívaným před několika staletími: do jámy vykopané přímo pod věží usadili formu a na místě roztavili měď a cín a pak odlili. Proč? Protože bývalo snazší přivézt na místo surovinu, měď, cín a palivo po menších množstvích, než převážet třeba několikatunového obra. Když odlitý zvon vychladl, vytáhl se jednoduše na věž a bylo to. A proč to vyprávím? Ten zvon lil Johannes Grasmayer z Insbrucku, toho jména třináctý!!! Ano, již po 13 generací lijí Grassmayerové v Innsbrucku zvony: nejstarší jejich dochovaný zvon nese datum Anno Domini 1599. To nejsou 3 roky učení, to je 300 let učení, to je příběh! To není příběh, to je symfonie! To není symfonie, to je oratorium! Byl jsem se poději v Grassmayerových dílnách v Innsbrucku podívat na jaře 1998, když tam málem umřel prezident Havel a já byl mezi těmi, kdo se snažili přispět k tomu, aby neumřel... Koupil jsem si tehdy na památku zvoneček, zní dvoučárkované fis, a ohlašuje od té doby u nás v Přibyslavi příchod Ježíška... Ale zpátky k Zeleným.

Ke konci prvního roku učení přišlo na řadu skutečné elektrikářské řemeslo: jednoduchá zapojení, světelné obvody se žárovkami a vypínači, i složitější zapojení, vše na stole, zkusmo. Takhle jsem jednou hloupým vtipem málem přišel o život:

Měl jsem na stole zrovna rozpracované jednoduché zapojení. Obvyklé bylo, že jsme zapojení provedli podle schématu, pak jsme zavolali mistra, ten je zkontroloval a dovolil nám je připojit na síťové napětí 220 voltů, abychom vyzkoušeli, zda se chová tak, jak se má chovat a vychutnali si radost z úspěchu. Odešel jsem na chvíli od ještě ne zcela dokončeného zapojení. Zatímco jsem byl mimo (Romadur měl patrně nepochybné pozitivní účinky na střevní peristaltiku), pustil mi některý vtipálek do zapojení proud. Nic zlého netuše, vzal jsem do ruky šroubovák a chtěl pokračovat v práci. Tehdy jsem poprvé v životě na vlastní kůži poznal nepopsatelnou a často i vražednou sílu elektrického šoku: v rukách jsem cítil silné brnění až pálení, přestal jsem, spíš leknutím a překvapením, než tím šokem, dýchat... Naštěstí jsem pustil šroubovák a ten hrozný zážitek skončil. Nevím, který z těch učedníků to udělal, asi ten, kdo se nejvíc smál, ani nevěděl, co dělá. Kdybych neměl po otci dobrou tělesnou konstituci a naprosto zdravé srdce a kdyby nebyly v dílně na zemi gumové koberce, ten smích by ho nad mou chladnou mrtvolou možná přešel... Nebyl jsem žalobník a nešel jsem to ohlásit mistrovi. Nebylo žádné vyšetřování, ani tresty. Závažnost té události si uvědomuji teprve dnes, po 40 letech. Od toho chlapce, který to udělal, to byla klukovina, nevěděl, co činí a určitě je dnes rád, že se mohl vyučit a možná, že už na to dávno zapomněl. Možná, že byl i jedním z těch, kdo opsali moji závěrečnou písemnou práci o transformátorech, kterou jsme psali na konci posledního, třetího ročníku, jako shrnutí našich teoretických znalostí. Napsal a dokončil jsem ji tehdy jako první, o hodinu dřív než bylo stanoveno, a poslal ji kolovat po třídě. Vrátila se mi upatlaná a pomačkaná, což mi bylo vytknuto, ale kdo ví, kolika z těch kluků, kteří byli šikovní na práci, ale teoretickému učení moc nedali, umožnila získat výuční list...

A přece jsme na jeden pohřeb šli: bylo to v létě 1963. Jeden spolužák z učení, z Račína, tichý a přátelský chlapec jménem Jaroslav Wasserbauer, určitě ne ten, kdo mi nastražil smrtelnou past v dílnách u Zelených, se utopil v Novém rybníce mezi Račínem a Vepřovou tak, že uřícený skočil do hloubky, ten rybník je uprostřed lesů a voda v něm se nikdy neohřeje, chodíme se tam koupat ještě i dnes a ještě i dnes, po těch letech, si na něho vzpomenu... Má hrob ve Velké Losenici, nedaleko hrobu mých rodičů, čas od času tam zajdu, abych zavzpomínal na ty časy a pomodlil se za spásu jeho duše. Škoda byla toho mladého života. Někdy si vzpomenu i na to, že mnoho nechybělo a mohl jsem na tom hřbitově už 40 let odpočívat místo něho nebo s ním i já. Proč se tak nestalo? Proč já jsem směl žít a on musel zemřít?

Pohřeb byl katolický: bílá rakev na obyčejném selském voze, pokrytém chvojím, taženém párem těžkých, krásně vyhřebelcovaných a vyzdobených koní. Šli jsme za vozem úchvatnou a dlouhou lesní cestou z Račína do Velké Losenice, pro mě to bylo tehdy poprvé, netušil jsem, že ta cesta uprostřed lesů tam vůbec je, a je tam dodnes, už ne tak udržovaná, ale stále krásná: s pasekami, zalitými sluncem, s vůní pryskyřice a zpěvem ptáků, je to cesta s příběhem, šel jsem po ní a uplynulých 40 let bohužel jen několikrát, ale je to cesta, kam je dobré se vracet... Krásná je i v zimě, na běžkách, a pohodlná, stále s kopce dolů...

Ne všichni šli tehdy do velkolosenického kostela svatého Jakuba, pro mnohé to byl tehdy test odvahy, z mistrů a učitelů nikdo. Já jsem tam šel, jako domů, protože to byl jeden ze dvou kostelíků mého života a v očích jsem měl slzy a skrze ně se díval na ten důvěrně známý reliéf lodičky na kazatelně s Kristem a učedníky na jezeře Genezaretském. A netušil jsem, že v tomtéž kostele budu mít oči stejně zalité slzami o 23 let později, až tam budeme pochovávat moji maminku a Lída Marková bude zpívat sametovým sopránem ... i kdyby se mně dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti, neboť Ty se mnou jsi ... A o dalších 13 let později znovu slzy na pohřbu mého tatínka a do ticha chrámu svítí v tříčárkované oktávě na housličky V širém poli studánečka kamenná ...jedna z tatínkových zamilovaných... A na závěr, když rakev je vynášena z chrámu směrem k tomu hřbitovu, kde odpočívají prababička Marie Hintnausová a maminčina sestřenice Mařenka, která umřela na záškrt v dětském věku před osmdesáti lety a laskavý dědeček Ludvík a přísná babička Madla a můj kamarád z učení, tichý a přátelský chlapec z Račína, a babička Činčerová, po níž máme chalupu v Malé Losenici, se opět do ticha toho kostelíčka nese gregoriánský nápěv a capella: Salve, Regina, mater misericordiae, vita dulcedo et spes nostra, salve. Ad te clamamus exules filii Hevae, ad te suspiramus, gementes et flentes in haec lacrimarum vale...

Život je namíchán z událostí bolestných i úsměvných. Vzpomínky volně letí a rozbíhají se na všecky strany. Na dílny u Zelených se ale nedá zapomenout, i když ten dům ani ta pekárna na žďárském náměstí už dávno nestojí... Těch příběhů z mých učednických let je mnoho. Nelze je všechny napsat, nejen proto, že času je málo, ale zejména proto, že to podstatné zůstává vždy nesdělitelné. Zbývají jen fragmenty. Zrnka. Několik vybledlých fotografií z dlouhého filmu... Kde je pohyb, kde je zvuk, kde je hudba, kde jsou slzy diváků?

Co na tom? Úžasné je už jen to, jak jsou všechny ty dávné události propojené s dneškem. Jak se všechny naše životní události a příběhy skládají do logického řetězce. Jak je stále zřetelnější, že nic, v žádném lidském životě, není náhoda. Jak to, co se odehrálo před 40 lety, souvisí s tím, co se odehrálo včera a dokonce i s tím, co se odehraje zítra. Jak se každý kruh uzavírá... Jak po každém smutném večeru, kdy jeden den umírá, přijde nové ráno, kdy se nový den rodí...