Cimbura.

    Jednou to muselo být poprvé. Kdy to přesně bylo a kdo z mých starších sourozenců chodil pro Cimburu přede mnou už po těch letech nevím. Co bylo krásné a na co nikdy nezapomenu bylo ono opakování. Svátečnost té chvíle, která se podobala svátečnosti snášení krabice s vánočními ozdobami z půdy... Mohlo mně být snad osm, devět let. Tedy uprostřed let padesátých, ještě předtím, než tatínka zavřeli. Doma jsme jihočeskou idylu Jinřicha Šimona Baara v té době neměli, pro svůj křesťanský obsah byla stažena z knihoven a v čase komunistické hrůzovlády po roce 1948 směla vyjít až na konci šedesátých let.
    Fanynka, paní učitelka Františka Nechvátalová, jedna z nejvýjimečnějších žen, které jsem směl v životě potkat a které chci a jsem povinen v těchto vyprávěních věnovat mnohem víc, než jen několik těchto řádků, Cimburu ve své skvělé knihovně měla... Bylo to brožované vydání, nejspíše z doby předválečné, se stránkami, které se po zakoupení a před čtením musely rozřezat, bez ilustrací, jen na obalu s černobílým obrázkem orajícího rolníka... Snad to byl Vojtěch Sedláček, který tak rád a tak krásně maloval koně, kdo byl autorem té kresby na titulu... kdo ví? Tohle už zůstane navždy tajemstvím.
    Seběhl jsem po dvaceti žulových a jednom dřevěném schodu z našeho bytu, energicky přešel dvůr a vyšel ze zámecké brány, byl zimní večer, mráz štípal do tváří, skoro tma, jen sníh jiskřil pod chabým světlem pouliční lucerny, trochu, ale krásně, jsem se bál... Přeběhl jsem naši Husovu ulici a zazvonil hned naproti u branky velké Maškovy vily, kde Fanynka v prvním poschodí obývala jednu místnost.
    Napjaté čekání, pak se rozsvítilo světlo na schodech, téměř neslyšné kroky a stín postavy v sukních za průsvitným sklem dveří verandy, zachrastění klíčů, vrznutí dveří... a to se mně ulevilo, když přišla až k brance, uviděla mě, jak si stoupám na špičky, abych lépe viděl, usmála se a povídá:
- Tatínek tě posílá pro Cimburu, viď Pavlíku.-
    To mě překvapilo: málem jsem zapomněl pozdravit a nevěděl jsem, co dřív, zda pozdravit, nebo odpovědět na otázku.
- Dobrý večer, paní učitelko (přece jen jsem se vzpamatoval a dodržel nakázané pořadí), posílá -
- Tak pojď nahoru.-
    Šel jsem rád protože jsem věděl, že Fanynka, která milovala děti, má pro mě nějakou dobrotu. Musela vidět v mých očích všechno: strach i ostych, napětí i úlevu. Vzala mě za ruku a šli jsme. Na studeném schodišti zkomírá slabá žárovka a v jejím světle pozoruji velkou zasklenou fotografii chlapce, jenž sedí na schodišti budovy školní, vedle je pohozená brašna, v krátkých kalhotách objímá rukama kolena a dívá se mně rovnou do očí a jeho pohled do mých očí je zamyšlený až smutný. Pod obrázkem stojí napsáno: Tak nám zase utekly prázdniny... Tak nám zase utekly prázdniny. Mnohokrát jsem poté stoupal po oněch kamenných schodech a skoro pokaždé jsem si musel s Frantíkem – tak jsem mu začal později říkat – povzdechnout: Tak nám zase utekly prázdniny... Mně už navždy utekly všechny prádniny a blíží se chvíle, kdy si povzdechnu, že mně utekl celý život. Tím spíš je třeba s tím, co mi ještě zbývá, něco pozitivního udělat... Třeba tím, že nenechám upadnout v zapomnění tento příběh...
    Vyšli jsme nahoru, Fanynka mě posadila do stařičkého křesla a začala hledat v knihovně toho Cimburu. A já se zatím rozhlížel po jejím bytě, který tvořila jediná místnost, rozdělená na dvě části: maličkou kuchyňku a obývací část. Kamna klubky, která sice výborně hřála, ale uhlí se muselo nosit dvě patra až ze sklepa. Teprve v době plynových kotlů chápu, co to znamenalo. Žádná koupelna, WC na chodbě. Klasický kuchyňský kredenc, velmi podobný tomu, který jsme měli doma a který byl v té době téměř ve všech domácnostech. Hovořím o těch kamnech a kredenci z Fanynčiny domácnosti proto, že se měly o 20 let později stát základem domácnosti,kterou jsme v roce 1972 s Liduškou založili.
    Maškův dům v Husově ulici číslo 303, se totiž poději, po smrti manželů Maškových, stal majetkem státu, protože nebylo dědice a později, začátkem sedmdesátých let byl prodán a Fanynka se přestěhovala do Bezpalcovy vily, v ulici na Příkopech. Kredenc a kamna darovala mým rodičům, když se stěhovala k Bezpalcovým, to jsem byl ještě svobodný. To jsem také ještě nevěděl, jak dobře se při těch kamnech v letech 1972 až 1981 v jedné místnosti v Macourově, kam k Lidušce a ke mně postupně pilnější čáp přinesl dva kluky a liknavá vrána jednu holčičku, každou zimu ohřejeme. V roce 1989 jsem kamna daroval Občanskému fóru v Přibyslavi, které zřídilo kancelář v domě paní Antošové na náměstí v Přibyslavi v čísle 10 a k jehož zakládajícím členům jsem patřil. Ale to už jsou jiné příběhy, k nimž, dá-li dobrý Bůh, se snad na jiném místě tohoto vyprávění dostanu. Podivuhodné jsou osudy lidí i věcí a škoda, přeškoda, že téměř všechny upadnou v zapomnění...
    To všechno jsem tedy před padesáti lety ještě nevěděl, když jsem se tak rozhlížel po Fanynčině skromné domácnosti. Co mně ještě bezpečně utkvělo, byla prosklená knihovna plná knih, která zabírala větší část místnosti a o jejímž nesmírně cenném obsahu jsem se poději směl dozvědět mnohem víc, a v kůži vázaná Bible na Fanynčině nočním stolku.
- Máš hlad, viď. -
- Ale nemám –
- Takový kluk, který roste, jako ty, má pořád hlad. -
    Dostal jsem výborný koláč, hrnek slaďoučkého čaje (u nás doma se cukrem šetřilo), Cimburu pod paž a vyřídit pozdravení tatínkovi i mamince. Let po schodech, „Tak nám zase utekly prázdniny“ podruhé, vrznutí branky, temný zámecký průjezd a šťastné vydechnutí doma.
    Tatínek v kuchyni poslouchal zrovna Svobodnou Evropu, ale když zjistil, že už jsem doma, otočil knoflíkem a utrousil něco jako: „dneska to ti mizerové ruší i na 16 metrech, už mě z toho bublání brní hlava...“.
- Tak ukaž, chlapče. -
    Podal jsem mu objemný svazek a tatínek se ponořil se slastným úsměvem v tváři do čtení.
    Proč měl Cimburu tak rád? Tuto otázku si kladu dnes, na konci roku 2000, po téměř padesáti letech od těch idylických chvil. A odpověď? Pohled zpátky na tatínkův život. Analýza drobných událostí v jeho životě, kterých jsem byl sám svědkem. Když tatínek v listopadu roku 1999 zemřel, byl jsem v daleké Africe, v marockém Rabatu. Předtím jsme se naposledy viděli na Pavlově svatbě, v říjnu 99. Netušil jsem, že už ho živého neuvidím. Těšil jsem se, že se uvidíme o Vánocích a společně přivítáme nové tisíciletí, rok 2000, kterého dožít se tatínek tolik toužil. Pán žně usoudil jinak a tatínka povolal.
    Po tatínkově smrti uplynul nějaký čas. V jeho pozůstalosti zůstaly také dokumenty, jejichž držení a zpracování mi bylo mými sourozenci svěřeno a které postupně objevuji. Vážím si toho a chtěl bych se dožít chvíle, kdy pro paměť budoucím bude všechno, co může přinést nějaký užitek, z těchto dokumentů beze zbytku vytěženo.
    Pozoruhodná je sbírka dopisů Josefa Fojtů, tatínkova celoživotního přítele ze studií. Při čtení těch dopisů, které se v tatínkově pozůstalosti zachovaly, jsem si uvědomil, jak dokonalé by to mohlo být svědectví o generaci zničené komunismem, kdyby sbírka obsahovala i dopisy zaslané. Rozhodl jsem se požádat pana Josefa Fojtů (ročník 1913) o tatínkovy dopisy, pokud se dochovaly. Na Štědrý den roku 1999 jsem Josefovi Fojtů o ty dopisy napsal a jeho syn Jan Fojtů mně je k mé nepopsatelné radosti poslal.
    A hle dopis z roku 1937: „Milý Josefe, promiň mně roztřesené písmo, ještě se mi trochu chvěje ruka, právě jsme se s tatínkem vrátili z louky pod Rýznarkou, pomáhám při svém učitelování alespoň o prádninách v hospodářství, otavy narostly letos krásné...“ Tatínek vyrostl v hospodářství a srdcem zůstal zemědělcem. Vím o čem mluvím, protože sám toto povolání obdivuji a souhlasím s Cicerem, který už ve starověku napsal: ...ze všech povolání, která přinášejí nějaký užitek je nejctihodnější, nejrozkošnější a svobodného člověka nejdůstojnější rolnictví... Byl jsem pasáčkem krav i koz, pomáhal při senách i ve žních a to navždy poznamenalo můj život. Tím spíš muselo rolnictví poznamenat život mého otce, který s ním byl spojen daleko pevnějšími pouty...
    A pak: Cimbura byl a zůstal symbolem a ideálem. Úhrnem všech ctností, které tvořily tatínkův hodnotový svět vlastence rolníka tělem i duší i křesťana... Když tatínek zemřel, bylo mně téměř 52 let. Nejméně 45 let jsem s ním prožíval dobré i zlé. Vím, co pro něho znamenala zahrada a včely a příroda vůbec, nedělní bohoslužby a příslušnost ke katolické církvi. K ideálu, kterým pro něho byl Cimbura, měl daleko, tak jako k němu má daleko každý z nás. Nikdo není dokonalý... Ostatně Cimbura skutečný a Cimbura Baarův nemusí a pravděpodobně ani není jeden a tentýž. Baar vědomě vytvořil ideál a je velmi pravděpodobné, že do jednoho lidského příběhu vložil příběhů několik. Co na tom záleží? Srdce se mně ještě dnes rozbuší rychleji, když čtu ta místa, jak ve spravedlivém hněvu udělí lekci drzým chasníkům, jak vytáhne koně z močálu, jak zachrání své chlapce před uhořením v hořícím lese, jak je spravedlivý, silný, čistý, dobrý, věrný, poctivý před Pánem Bohem, jak rozumí ovoci, stromům, slunci, mrakům, větru, řece, zvířatům (a koním zvlášť), polím a lukám, jak se snaží vzdělávat a sám si vzdělání váží... A je jen dobře, když aspoň zatoužím takovým být také i když dobře vím, že nikdo není a ani snad ani nemůže být dokonalý... Dlouhá léta jsem viděl jen tatínkovy nedostatky. Teprve dlouhý rozhovor s mou sestrou Marií v Maroku mně umožnil podívat se na tatínkův život v jiném světle. V nejtěžších letech jsem byl nedostatečně zralý, abych všemu rozuměl. Daleko intenzívněji a především jsem tehdy vnímal maminčino utrpení. Majestát smrti mnohé zahladil a mnohé postavil do jiného světla. Důležitější je, kým člověk touží být, než kým skutečně je. Všichni jsme na cestě a jednotlivé klopýtnutí ještě neznamená, že jsme ztratili cíl... Od Marie, na cestě mezi Mazaganem a Mogadorem po divokém atlantickém pobřeží, za lijáku a příboje, jenž duněl a bušil do rudých skal, jsem poprvé slyšel: ...věrnost znamená neopustit... Teprve jejíma očima a zkušenostmi svých 55 let jsem si uvědomil otcovu statečnost i kříž... Každá věta tohoto vyprávění je na další samostatný příběh. Tu kázeň si ale uložím a budu se držet tématu:
    Tatínek pracoval na polích i lukách rodičů mé maminky, nejvíce právě v oněch letech padesátých, o nichž je řeč, aby jim pomohl splnit nelidské povinné dodávky obilí, mléka, masa a vajec za nelidské ceny, které tvořily zlomek skutečných nákladů. Všechno proto, aby zachránil jejich hospodářství před násilnou kolektivizací, které nakonec, v roce 1960, stejně podlehlo. Tatínek se vrátil z vězení na jaře 1957 ke své těžce nemocné ženě, která nesla kříž 28 let na invalidním vozíku... Tatínek se o tuto nemocnou ženu staral, jak uměl, i o čtyři děti, že ne vždy s úsměvem, je pochopitelné. Dal nám v mnohém příklad dobrý, například jeho lásku ke knihám jsem zdědil a toto dědictví od základu proměnilo můj život. Dal nám příklad i v tom, co bychom napodobovat nechtěli a neměli. Ale kdo je dokonalý? Kdo má právo soudit a první hodit kamenem?
    Cimbura mu byl také útěchou. Čím tvrději na něho a na nás na všechny doléhala totalita, tím sladší byla píseň o svobodě, kterou je Cimburův příběh, vždyť sám Cimbura na jednom místě říká: ... sedlák, který má střechu nad hlavou a záhon pole je dokonale svobodný, protože nemá jiného pána nežli Pána Boha...
    Jak plynuly roky, vždy s příchodem zimy jsem už čekal na ten večer, kdy mě tatínek zase pošle k Fanynce pro Cimburu. Teprve, když pod mou paží Cimbura přišel do našeho studeného zámeckého bytu, mohl začít Advent, mohly začít chvíle těšení se a radostného čekání...
    Ale život je převážně próza a jen zřídka doň vstoupí poezie... A zrovna tak, jak jsem šel pro Cimburu poprvé, šel jsem po něj některého roku naposledy. Je dobře, že jsem to nevěděl a že si to nepamatuji. Byl bych to oplakal.
    Léta šedesátá znamenala politické uvolnění. Komunistický režim dospěl k přesvědčení, že mu už žádné nebezpečí nehrozí. Popravy, žaláře, emigrace a na druhé straně snad i odhalení a odsouzení Stalinových zločinů vykonaly své. Jediným nepřítelem komunismu, který nikdy poražen nebyl a který se mu nakonec stal osudným, byl komunismus sám...
    Cenzoři polevili v pozornosti. Začaly vycházet například knížky Karla Čapka a dobrým lidem se podařilo vydat i Cimburu. Objevil se v naší rodinné knihovně a byl kdykoli na dosah. Poprvé jsem si jej tehdy soustavně přečetl. Nevím, zda jsem některé části četl už v době, o které byla svrchu řeč, a je to možné, jistě jsem byl zvědavý, proč se ta knížka tatínkovi tolik líbí. Vzpomínám si ale zcela bezpečně, že o Cimburově síle a odvaze mi vyprávěla maminka dřív, než jsem se naučil číst... A tak Cimbura vstoupil do mého života podruhé a naplno a už tam zůstal. Četl jsem jej od těch časů několikrát. A čím víc jej čtu, tím lépe tatínkovi rozumím. Někdo namítne, že se ten příběh místy trochu táhne, místy je trochu schematický a prvoplánový, dokonce možná zatížený předsudky, třeba pokud jde o zločin a trest židovského obchodníka a hostinského... Co na tom? Nikdo a nic není dokonalé. Na velebné písni o lidské šlechetnosti a svobodě se nic nemění.
    Když v roce 1981, v temnotách totalitního režimu vyšlo nádherné ilustrované vydání, udělalo mi ohromnou radost a koupil jsem jej do naší knihovny. Cimbura byl od té doby stále po ruce a bylo to s ním jako se zdravím: když je máme, nevíme o tom: dlouhá léta jej nikdo nevzal do ruky.
    Až jaře 1999 jsem odlétal do Afriky. Do dvou beden a čtyř kartonů jsem zabalil své svršky, na stopadesát kompaktních disků s klasickou hudbou a asi dvacítku knih. Výběr nebyl náhodný. Čím méně těch knih, kvůli váze, smělo být, tím pečlivěji jsem musel vybírat.
    Ono krásné ilustrované vydání Jana Cimbury z roku 1981 mezi nimi nechybělo.
    A když jsem se rozhodl našeho nejmladšího synka Honzíka, který je narozen už ve svobodě roku Spásy 1990 – nakazit virem lásky ke knihám a ke čtení, nechyběl na seznamu k tomu určených prostředků vedle Ostrova pokladů, životopisů Abe Lincolna a Tomáše Alvy Edisona tatínkův milovaný Jan Cimbura. Četli jsme jej po mnoho večerů v marockém Rabatu v této deštivé zimě na střídačku, jednu kapitolu jeden večer já, další kapitolu další večer on. S potěšením zjišťuji, Honzík je už virem lásky ke knihám také nakažen. A to je dobře.
    Nejen, že jsme Cimburu četli, povídali jsme si o něm a nad ním v širokých souvislostech historie našeho rodu a nejkrásnějšího povolání na světě, rolnictví, řemesla od meze k mezi... Okouzlovali se akvarelovými ilustracemi Josefa Hály. Není bez symbolické zajímavosti, že ty akvarely pocházejí z jiného vydání, z jiného totalitního režimu z roku 1940. Už tehdy byl Cimbura symbolem, útěchou a písní o svobodě? Věřím, že jím byl už v roce 1926, kdy vyšel poprvé a pro lidi, kteří usilují o to, aby dali svému životu smysl, jím zůstane navždy.
    Co naplat? Ač nic nenavrátí ten zimní večer před padesáti lety, kdy jsem šel pro Cimburu tatínkovi k Fanynce poprvé, ač klouby bolí stále víc, ač někdy ráno vstát z postele je nejtěžší věc na světě, zbylo toho dost, v čem lze najít kus radosti. A tak, včera, jako dnes: díky za každé ráno...
2000