Následující text životní závěti byl předán dva roky před jeho tragickým úmrtím otcem Christianem de Chergé, převorem z Notre - Dame de l´ Atlas, z alžírského města Tibhirine, jeho rodině v zalepené obálce s rukopisnou poznámkou: Jestliže nadejde mé poslední “K Bohu“ (francouzsky: A – Dieu).
24. května 1994 příbuzní otce de Chergé, poté co otevřeli obálku, dospěli k názoru, že obsah následujícího textu přesahuje rodinný rámec a obrátili se na časopis “La Croix“ (Kříž) s tímto prohlášením:

“Nedovolujeme si komentovat tento dopis, který sám o sobě dostatečně svědčí zcela jasně o angažovanosti bratří z Atlasu. Dopis byl napsán mezi 1. prosincem 1993 a 1. lednem 1994.“

Kdyby se někdy stalo – a k tomu může dojít dnes – že bych se stal obětí terorismu, který, jak se zdá, obklopuje všechny cizince žijící v Alžírsku, byl bych rád, aby moje komunita, moje církev a moje rodina věděli, že jsem svůj život dal Bohu a této zemi.
    Aby přijali, že jedinému Učiteli života by tato smrt nebyla cizí. Aby se za mě modlili: jak jsem mohl být shledán hodným takové oběti. Aby uměli spojit tuto smrt s tolika jinými, stejně násilnými, které zapadnou v lhostejnosti a anonymitě. Můj život nemá větší cenu než život jiný. Nemá ji ani menší. V každém případě už nemá nevinnost dětství.
    Žil jsem dostatečně dlouho, abych se cítil komplicem zla, které, jak se bohužel zdá, ve světě převládá a dokonce i toho zla, které mě slepě zasáhne.
    Přál bych si, až ta chvíle přijde, mít tu jasnozřivou chvíli, která by mi dovolila naléhavně prosit Boha za odpuštění pro mě a pro mé lidské bratry – a současně odpustit z celého srdce těm, kteří mě zasáhli.
    Nepřál jsem si takovou smrt. Pokládám za důležité to vyznat.
    Nevím, jak bych se z ní mohl radovat, jestliže tento národ, který mám tak rád, bude kolektivně obviněn z mého zavraždění.
    To, co bude možná nazváno “Milostí mučednické smrti“, bude draze zaplaceno, dráže než povinnost jednoho Alžířana, ať už to bude kdokoliv, zvlášť bude – li to učiněno ve věrném souladu s tím, o čem on se domnívá, že je islám.
    Vím, jaké opovržení stihne všechny Alžířany. Znám karikatury islámu, které způsobuje jistý druh islamismu.
    Je příliš snadné zaměnit s dobrým svědomím tuto náboženskou cestou (islám) za integristmus a extremismus. Alžírsko a islám pro mě znamená něco jiného, je to jedno tělo a jedna duše. Viděl jsem, věděl jsem a hlásal jsem v dostatečné míře to, co je ústředním motivem a ústřední linií Evangelia. Má matka, má první Církev, mě, klečíc při modlitbě, právě v Alžírsku, učila úctě k věřícím muslimům.
    Moje smrt dá evidentně za pravdu těm, kteří mě pokládali za naivního idealistu:

Ale ať také vědí, že moje bodavá zvědavost bude osvobozena.
    Budu smět, bude-li se to líbit Bohu, ponořit svůj pohled do očí Otce, abych směl rozjímat s Ním o jeho dětech islámu tak, jak On je vidí ozářené slávou Kristovou a plody Jeho utrpení inspirované Duchem Svatým. Tajemná radost bude spočívat v novém spojení a obnovení podobnosti v radostném vnímáním rozdílnosti.
    Tento ztracený život zcela můj a zcela jejich, díky Bohu, jsem si přál podrobit této radosti navzdory všemu. Do tohoto díku, kterým je řečeno vše o mém životě, zahrnuji vás, přátelé ze včerejška i dneška, i vás přátelé odsud, po boku mé matky a mého otce, mých sester a bratří i ty, u niž se stonásobně shoduje to, co bylo přislíbeno. A také i tebe, příteli poslední minuty, který nebudeš vědět, co činíš. Ano, i pro tebe chci tyto DÍKY, a toto K BOHU (S BOHEM), které ti vchází na mysl. A nechť je nám oběma dáno se znovu shledat jako šťastní lotři v ráji, bude–li to vůle Boha, našeho Otce. Amen! Inšallah! (=bude-li Bůh chtít!)
    Alžír 1. prosince 1993, Tibhirine, 1. ledna 1994

    Poznámky k setkání s textem

Text je básnický, metaforický, nesmírně jazykově bohatý a pro překlad mimořádně obtížný. Je to výzva, abychom se na islám dívali s pochopením. Muslimové jsou, stejně jako my, Boží děti. Nebyli by bez Boží vůle a nebylo by jich tolik. V kázání na Hod Boží Svatodušní 2002 v trapistickém klášteře v Mideltu (Vysoký Atlas, Maroko) o této závěti se slzami v očích kázal francouzský katolický kněz, Alsasan ze Štrasburku, který byl léta farářem v Mauretánii. Tento text tam dostal od tamějšího francouzského velvyslance.

Autentické znění závěti ve francouzštině jsem si po bohoslužbě vyžádal a velmi ochotně mně jej v květnu 2002 osobně předal spolubratr P. Christiana de Chergé, jeden ze dvou, kteří masakr v Tibhirine přežili. Z devíti členů komunity bylo sedm zavražděno a dva, kteří přežili (protože se v tu chvíli v klášteře nenacházeli), žijí nyní v tomto trapistickém klášteře v Mideltu.

Překlad z francouzštiny a komentář: Pavel Jajtner,
Rabat, Maroko, Afrika, 23. května 2002