Středa před Velikonocemi 2003: Už je to tak: diplomatický protokol Svatého stolce sděluje, že slavnostní předání pověřovacích listin svatému Otci bude v pondělí, 28. dubna 2003 v 11 hodin. Rodinní příslušníci jsou vřele vítáni. Prostudovat instrukce o chování a oblečení při slavnostní audienci se vřele doporučuje. (Když diplomaté něco doporučují, je to povinné). To zjistím až později. Nepředbíhat.

Honem dávám vědět doma v Přibyslavi, abych mohl písemně předem sdělit, kolik nás bude. Ženy nemají – jak jinak – co na sebe. Jinak překvapivě málo námitek.

A už je to tady: 28. duben. Frak, vyznamenání, plná polní, jak tomu krásně a výstižně říkával už pan doktor Halas. Ženy v černém. Závoj nepovinný.

“Audience bude v kabinetu auly Pavla VI.”, sděluje mi pracovník vatikánského protokolu cestou, “protože Jeho Svatost skončí těsně předtím velkou audienci s poutníky.”

“Jak budete mluvit?”, šeptne mi ještě jiný protokolista. Anglicky, francouzsky, německy?

“V tom případě německy,” odpovídám, ale nejistě, protože ještě zvažuji v kterém jazyce je riziko přeřeknutí nejmenší...

Nemám čas se vzpamatovat. Vystupujeme z vozu, švýcarský gardista s halapartnou vzdává čest, žádný předpokoj, žádné čekání, vstupuji do prostě zařízené místnosti, jen kříž a obraz rybáře Petra kráčejícího po vlnách galilejského moře... Svatý Otec už mě očekává. Přistupuji k němu a podávám mu ruku. I on vstává. Těžce zkoušený chorobou, vězeň svého těla. Ale v jeho očích vidím, že duch unaven není. Říkám německy připravenou větičku o tom, jak mě těší, že se mohu osobně setkat s člověkem, který tak významně ovlivnil světové dějin a přinesl nám svobodu. Svatý Otec usedá se šibalským pohledem přimhouřených očí. V těch očích je všechno: síla jeho charismat, otcovské pochopení, i tíha odpovědnosti za budoucnost této nemocné planety...

“Můžeme mluvit česky”, říká se širokým úsměvem. Hned je to jiné. To není otázka znalosti či neznalosti jazyka, ale lidského přístupu, mimořádně přátelského gesta. Je v tom velká symbolika společných křesťanských kořenů i slovanství. Aspoň tak tomu rozumím.

“Jak se daří panu prezidentu Havlovi? Co teď dělá?”

Odpovídám. Svatý Otec se dál zajímá, odkud pocházím, čím byli rodiče, co jsem dělal dříve... Pak se osměluji a kladu alespoň jednu otázku: “Vaše Svatosti, jak se díváte na Evropskou Unii?”

“Je to dobrý projekt. Ze všeho nejvíce potřebuje Evropa duši. Návrat, ke svým křesťanským kořenům... To je důležitější, než blahobyt... Je třeba stavět na tom, co trvá... Společně lze vykonat více dobra ...”

Žádné diplomatické fráze: lidský hovor, srozumitelné myšlenky a umění naslouchat. Nástupní projevy jsou napsány a vyměněny, dostane je tisk. Proč ztrácet čas jejich čtením? Tady se u stolu scházejí dva lidé a je dobré, když jim “čela ověnčí smírný hovor ”... Čas ale plyne a protokol se počítá na minuty...
   “Listiny”, zavelí šeptem protokolista.
   Vstávám, abych slavnostně předal Svatému Otci pověřovací listiny v červených deskách. Bdělý protokolista mě sráží zpět do křesla.

“Při předávání musíte sedět” zasyčí mi do ucha ...
   Předávám tedy znovu, podle protokolu, vsedě, pokouším se zamumlat jakousi omluvu a čelím mdlobám: Pozdě si uvědomuji, že to tak skutečně stálo napsané v oněch písemných podkladech k předávání pověřovacích listin, které jsem si měl nastudovat před audiencí. Kdo nevěří, tomu to mohu ukázat černé na bílém. Četl jsem to, ale nic tomu nenasvědčuje. Z protokolu jsem propadl. Dobrotivý pohled Svatého Otce napovídá, že už něčeho podobného viděl víc.
   Pak, v leteckém tempu, pod taktovkou neúprosných protokolistů s pohledem upřeným na hodinky, přicházejí spolupracovníci a rodina. Zdraví: “Chvála Kristu a Marii!” Svatý Otec odpovídá česky: “Až na věky”. Vidím na všech, že je to pro ně velký okamžik. Na památku dostávají všichni růženec, já ještě navíc pamětní medaili. Fotografování. Svatý Otec nám žehná a loučí se. Vozíček už je připraven. Odcházíme a na čerstvém vzduchu přicházím zase trochu k sobě. Jako by už to ani nebylo. Bylo to jako neskutečný sen... Předat náš dar osobně jsme – jak jinak - zapomněli. Další nedostatečná na vysvědčení z diplomatického protokolu. Byla to malovaná moravská kraslice. Dávám ji panu protokolistovi s prosbou, aby ji předal dodatečně. Slíbil mi to. Příležitostně se zeptám, jak se Svatému Otci líbila.
   Infarktové situace nekončí: Po skončení audience, za doprovodu švýcarských gardistů přejíždíme na severní stranu baziliky a přes Sixtinskou kapli vstupujeme v průvodu do baziliky sv. Petra. Kráčíme pomalu a já se dívám na strop, na Michelangelovu fresku Stvoření člověka. Ukazováček vztažené Boží ruky se dotýká ukazováčku prvního člověka. Sílu tohoto symbolu nelze popsat... Umělcova inspirace zde nemohla čerpat jen z lidských zdrojů... Postranní vchod baziliky se otvírá... Protokolista už mě hlídá a raději mi všechno říká - pěkně po lopatě a předem - dvakrát: francouzsky i anglicky.

“V bazilice vás budou čekat kanovníci, podáte jim ruku a přivítáte se s nimi.”

Teď už nesmím udělat chybu. Vskutku: Čekají tam. V jejich doprovodu jdeme nejprve do kaple a k oltáři Nejsvětější Svátosti. Na klekátku, má dobrá žena Ludmila po pravici, tichá modlitba. Vzpomenu na maminku a tatínka: ti by měli radost! Ale oni o tom beztak vědí a mají radost i tak. To mě na tom nejvíc dojímá. Pak průvod směřuje k oltáři Panny Marie, Pomocnice křesťanů. Švýcarská garda v nádherných uniformách, které navrhl nesmrtelný Michelangelo Buonarrotti před pěti stoletími, dělá pro průvod místo, protože bazilika je plná turistů. Ti nás fotografují jako vítanou atrakci, blesky fotoaparátů a zvědavé pohledy... Mohu jen doufat, že v popředí zájmu nejsme my, ale gardisté. I tak si připadáme jako exoti. V plné polní. Ale vážnost a slavnostní povaha chvíle zatlačuje tento chvilkový pocit: U oltáře Panny Marie s Ludmilou tiše zpíváme Salve Regina latinsky. Pan kanovník se radostně přidává. Přes všechny hranice, přes propasti dějin, přes vzdálenost národních tradic a mentality, přes tíhu politických zvratů, ve vznešeném jazyce pradávné liturgie nacházíme společnou řeč. Nelze potlačit slzy. O clemens, o pia, o dulcis, Virgo Maria! Nakonec krátké zastavení a modlitba u hrobu svatého Petra: Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus, Kristus vládne všem... Christus vincit, Christus regnat, Christus, Christus imperat... Když se u jižní brány baziliky loučíme, tiskne nám pan kanovník ruce o poznání vřeleji a spokojeně říká:

”To jsme rádi, že zde máme mezi diplomaty zase o jednoho katolíka víc.”

Je to od něj hezké. Chci mu to věřit. Kdyby tak jen věděl, že právě před půlhodinou jsem dokonale propadl z diplomatického protokolu...