Čím se řídí politika?

Tři nejdůležitější jevy, které ovlivňují hodnotovou orientaci člověka i celé společnosti a lze je oprávněně pokládat za to nejdůležitější, čím se politika řídí jsou zájmy, strach a hodnoty, které představují všechno to, co člověka přesahuje a to, co je důležité pro jeho duši.

Má společnost, kde se vše stalo kšeftem, vůbec budoucnost?

Heslem listopadu 1999 bylo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí...“ Co z tohoto ideálu zbylo po 14 letech, všichni dobře víme. Jen z vytunelovaných bank a trosek českého průmyslu zmizelo do kapes několika desítek jedinců několik set miliard korun. V přepočtu na jednoho obyvatele českých zemí není přehnaný odhad 200 tisíc korun, které zaplatili všichni občané včetně kojenců jako nedobrovolnou daň těm, kteří se důsledně řídili hesly typu: „...špinavé peníze neexistují...“ nebo „...můžeš podvádět, ale nesmí to nikdo vidět...“ Jak dál? To je otázka, která zajímá všechny z nás, ale nejnaléhavěji nepochybně mladou generaci. Zkusme si představit politiku bez transcendentálního rozměru. Tedy bez vztahu k tomu, co člověka přesahuje, co dává jeho životu skutečný smysl, co člověka odlišuje od živočicha, který se řídí jenom svými živočišnými instinkty... Jakou asi má před sebou budoucnost společnost, kde vše je kšeft? Zkorumpovaní politici rozhodují v zájmu vlivných finančních skupin, které si je koupily... Nikdo už nemá zájem vyrábět dobré zboží... Trh se musí točit... Stane-li se láska kšeftem, je z ní prostituce. Umění na kšeft je kýč. Sport je plný dopingových afér, korupce a klamu, protože se v něm točí velké peníze a je to tudíž dobrý kšeft... Kdo by chtěl a mohl v takové společnosti žít?

Politika bude vždy nerovným střetem zájmů a hodnot.

Politika vždy byla a bude konfliktem zájmů a hodnot. Ale nikdy v minulosti nebylo zřejmé tak, jako dnes, že vytrácející se hodnoty jsou vytlačovány zájmy, jen a jen zájmy. Zájmy mohou být legitimní a nelegitimní: jiný je zájem dealerů drog a jiný je zájem ochránců životního prostředí... Pokud by většina politických zájmů patřila mezi ty legitimní, nebylo by to ještě tak zlé, ale ukazuje se, že převládají zájmy krátkodobé, sobecké, soukromé, individuální, nejvýše skupinové: zisk, peníze, vášně, stůj co stůj, po nás potopa...

Prosazovat hodnoty znamená nepopulární sebeomezení.

Jaká mezi těmito nelegitimními egoistickými zájmy, honbou za ziskem a osobním prospěchem, jež převládají a slaví úspěchy, a trvalými hodnotami, které prohrávají, (a pokud prohrají, bude ztraceno vše): s úctou k životu, se všeobecným mírem, s právem na důstojný, spokojený a bezpečný život každého jedince, se solidaritou s přírodou a s příštími generacemi, se solidaritou s těmi, kdo nejsou schopni se o sebe bez vlastní viny postarat...
Každé politické rozhodnutí je hodnotovým rozhodnutím: vybudovat školu nebo golfové hřiště...? Lyžařský vlek nebo přírodní rezervaci...? Prosazovat nadčasové hodnoty vždy něco stojí. Ale stojí to zato: vždyť už naši dědové říkali „sázej stromky pro potomky...“, a věděli proč to říkají.

Otázka sebezáchovy: Rezignovat nebo si vyhrnout rukávy?

Absence hodnot, ideálů, transcedence a legitimních zájmů v současné praktické politice je příčinou velké a oprávněné skepse. Mnoho lidí, zejména mladých, nevěří, že politika je ještě schopna řešit klíčové problémy ve společnosti. Vyznavači zájmů mají své metody, z nichž nejúčinnější je korupce. Velká většina voličů se domnívá, že každého politika si lze koupit. A jen výjimky potvrzují toto pravidlo... proto nechodí k volbám, proto nemají zájem sami do politiky vstoupit.
Přesto platí dnes, více než kdykoli předtím, že působit v politice, přes všechny výhrady a přes všechnu oprávněnou skepsi, je především pro mladé lidi otázkou sebezáchovy! Nejen my, dříve narození, především oni mají právo na spokojený život, zdravé životní prostředí a přístup k přírodním zdrojům. Je věcí svědomí, vytvořit přijatelné životní podmínky pro příští generace. Přenecháme-li rozhodování pragmatikům a technologům moci, kteří prosazují své zájmy a hodnotami pohrdají, nesmíme se divit. Politici, kteří necítí odpovědnost vůči příštím generacím, kteří nemají úctu k životu, kteří se nám dokonce vysmívají proto, že my transcendentální principy vyznáváme, nás bezpečně přivedou do záhuby. Neviditelná ruka trhu nepomůže slabým a handicapovaným. Neviditelná ruka trhu je nástroj příliš nedokonalý, je to pouhá metafora, kterou ani její autor nemyslel doslova...

Naší slabostí není neznalost, ale nečinnost.

Dobře víme, jaké hodnoty je třeba prosazovat: zdraví, vzdělání, rodina, životní prostředí, kriminalita, drogy, nezaměstnanost, jen namátkou několik politických témat, všechna jsou naléhavá... Nejsme sami, kdo si to přeje. Naší slabostí není neznalost, ale nečinnost. Dobrá politika je taková, která představuje shodu v agendě politiků a občanů. Agenda politiků a občanů musí být identická. Bohužel jsme svědky toho, že prvním zájmem mnohých politiků je osobní prospěch, pak teprve to ostatní. Dnes aby se člověk styděl říci, že politika je služba. Ale politika musí být služba, na tom se nic nemění. Tak co s tím?

Není jiné cesty.

Je nezbytné, tady a teď, převzít odpovědnost za budoucnost této společnosti, za naši vlastní budoucnost! Tento úkol je naléhavou výzvou zejména pro mladé lidi, kteří nejsou kontaminováni komunistickým režimem, kteří nemají zlomenou páteř jeho životním stylem, kteří mají lepší vzdělání a svobodnější myšlení, pro mladé ženy a muže, kteří nepřestali vidět hvězdné nebe nad hlavou a vnímat mravní zákon v duši... Pro mladé, kteří se s úctou sklánějí před tím, co je přesahuje... Pro mladé, kteří vědí, co je svědomí a pod svědomím žijí nebo se alespoň snaží žít. Jedna z možností vstupu do politiky je prostřednictvím hodnotově konzervativní strany. A té sluší lépe vyrovnaný krok než dobové tance. Hodnotový konzervatizmus je životní styl a přesvědčení. Jsme lidé, kteří respektují vyšší princip mravní. Takoví se nedrápou po moci. Berou na sebe její kříž, protože skutečným smyslem politické moci je sloužit obecnému blahu, ať to zní jakkoli zvětrale.

Vrátit společnosti duši.

Nejen naše země, ale i Evropa, kam směřujeme, potřebuje duši. Evropa, to je především duchovní prostor, křesťanské dědictví, hodnotové prostředí a společenství. Redukce politické diskuse o její budoucnosti na tahanici o větší či menší balík peněz při přerozdělování fondů je málo... Otcové sjednocení Evropy usilovali především o mír a prosperitu, jejich politika byla politikou hodnot, nikoli politikou zájmů. Je na nás, abychom tyto hodnoty nikdy nepustili ze zřetele.

Kdo jiný, než my a kdy jindy než teď?

Nesmíme připustit, aby zájmy trvale zvítězily nad hodnotami. Naopak, musíme usilovat o to, aby hodnoty vítězily nad zájmy. To je naše odpovědnost. To není jen věc našeho svědomí, to je v této chvíli již věc zachování či zániku této civilizace. Jsem přesvědčen, že příliš nepřeháním a určitě nejsem první, kdo přirovná naši civilizaci k Titaniku, který pluje plnou parou vstříc ledovci. Obrysy strašlivé ledové hory s tvrdostí skály začínají vystupovat z mlh... Šampaňské teče proudem, hudba hraje o poznání silněji... Kapitán byl varován, ale je přesvědčen o nepotopitelnosti své skvělé lodi. Taková je arogance samolibé moci, která zpravidla vždy vede k tragickým omylům. Je ještě čas? Musíme i my tyto tragické omyly opakovat? Je-li ještě čas zasáhnout a zachránit, co se dá, nesmíme už čekat a váhat. Je-li ještě čas, pak nám jej mnoho nezbývá. Kdo jiný než my, kteří pokládáme za hřích i to, že nekonáme, co máme konat, musí jednat? A kdy jindy, než teď?