Úvodní poznámky:

Dne 21. listopadu 2002 schválil papež jan Pavel II Instrukci k některým otázkám ohledně působení a chování katolíků v politickém životě. Instrukci vypracovala skupina odborníků z Kongregace pro nauku víry, řízená prefektem kardinálem Josephem Ratzingerem.
Smyslem Instrukce je osvětlit jeden velmi důležitý aspekt křesťanského života: jednotu a soulad mezi vírou a životem. Vyzývá věřící, aby se snažili plnit své světské povinnosti, a to v duchu Evangelia. Víra zavazuje, křesťany obecně a katolíky zvlášť, k plnění jejich pozemských povinností více než rozum. Účastnit se aktivně politického života s cílem prospívat veřejnému blahu, ať už převzetím přímé politické odpovědnosti v té či oné funkci nebo přinejmenším odpovědnou účastí a uvážlivým výběrem volených zástupců na všech úrovních při volbách, je závažnou povinností každého dospělého katolíka.
    Instrukce se opírá zejména o nový Katechismus katolické církve a a další dokumenty, vydané Římskou kurií v uplynulých desetiletích a chce být především inspirací pro sociální a politickou angažovanost katolíků v demokratických společnostech. V následujícím textu jsem se pokusil shrnout základní myšlenky Instrukce, s cílem ve stručnosti, avšak bez újmy na věcné hodnotě jejího obsahu, vzbudit zájem věřících občanů a voličů a všech lidí dobré vůle o předmětný dokument a připomenout jim jejich odpovědnost za vytváření politických postojů a za povinnost usilovat o přijetí zákonných rozhodnutí, která ve smyslu křesťanského učení nejlépe poslouží obecnému blahu, to jest zejména k podpoře a ochraně míru a veřejného pořádku, svobody a rovnosti všech lidí, úcty k lidskému životu (od přirozeného početí až po jeho přirozený konec), pravdy, spravedlnosti a solidarity.

Člověk se nesmí odloučit od Božího zákona a politika se nesmí odloučit od morálky.

    V dnešní společnosti lze konstatovat jistý kulturní pluralismus, který spolu s teoriíí a obhajobou etického pluralismu v sobě nese zřetelné znaky naznačující úpadek a rozklad rozumu a přirozeného mravního zákona. Důsledkem této tendence je stále se vzmáhající jev, kdy se ve veřejných prohlášeních bohužel tvrdí, že etický pluralismus je podmínkou demokracie. Tak dochází k tomu, že občané požadují naprostou autonomii svého vlastního morálního rozhodování a zákonodárci se domnívají, že musí tuto svobodu respektovat a usnášejí se na zákonech, nepřihlížejících k zásadám přirozené mravnosti.
    Současně se zcela falešně interpretuje pojem tolerance a na značné části občanů – a to i katolíků – se požaduje, aby se vzdali účasti na sociálním a politickém životě vlastních zemí v duchu takového chápání člověka a obecného blaha, které považují za lidsky pravdivé a jež by chtěli uskutečnit legitimními prostředky, které demokratický právní řád dává k dispozici všem členům politické společnosti bez rozdílu.
    Relativistickou tezi, podle níž neexistuje žádná mravní norma, která by vycházela z přirozenosti samého lidského bytí a jíž by bylo podřízeno každé pojetí člověka, obecného blaha a státu je tedy v křesťanském pojetí nutno považovat za absolutně nesprávnou.

    Demokratický život potřebuje pravdivé a solidní základy a pevné a neměnné etické principy, o nichž vzhledem k jejich přirozenosti a úloze jako základu společenského života nelze smlouvat.

    Není úkolem Církve předkládat konkrétní řešení – či dokonce jediná možná řešení – časných otázek, které Bůh přenechal svobodnému a odpovědnému úsudku každého člověka. Je ovšem právem a povinností Církve vynášet morální soudy o časných záležitostech, pokud to vyžaduje víra a mravní zákon. Od katolíků se žádá, aby jasně rozlišovali politický pluralismus jako různost cest k dosažení týchž legitimních politických cílů, od relativismu morálního, který zcestně pokládá všechna pojetí života a morálky za rovnocenná.
    Demokracie je možná jen do té míry, pokud je jejím základem ústřední význam a důstojnost lidské osoby. Podle druhého vatikánského koncilu je ochrana osobních práv jednotlivce nezbytnou podmínkou účasti na společenském životě a vedení státu.

    Všichni, kdo působí přímo v zákonodárných shromážděních mají jasnou povinnost postavit se každému zákonu, který je útokem na lidský život.

    Výsledky dosavadního vědeckého výzkumu umožňují dosažení cílů, které otřásají svědomím člověka a vyžadují řešení na základě pevných etických norem. Katolíci mají právo a povinnost zasáhnout vždy, kdy je třeba připomenout nejhlubší smysl života a odpovědnost, kterou za něj všichni nesou. Nesmějí se domnívat, že křesťanskou povinnost hlásat a uskutečňovat pravdu o člověku a o světě, ke které je zavazuje Kristovo Evangelium, mohou přenechat jiným.
    Jestliže je jejich politická činnost konfrontována s morálními principy, které nepřipouštějí žádné odchylky, výjimky nebo kompromisy, nesmějí svým hlasem podporovat uplanění politického programu, ve kterém jsou základní články víry a morálky vyvraceny.
    Konkrétně se jedná o občanské zákony týkající se potratu a eutanazie, a povinnosti ctít a bránit práva embrya (= lidského zárodku). Pokud nelze přijetí takových zákonů zabránit, jsou katolíci povinni jejich neblahé účinky alespoň zmírnit.

    Ochrana rodiny, nezletilých, náboženské svobody, spravedlivého a solidárního hospodářského řádu.

    Analogicky musí být zaručena také ochrana rodiny, která se zakládá na monogamním manželství mezi osobami odlišného pohlaví a jejíž jednotu a stabilitu je třeba všestranně chránit. Rovněž tak je třeba zaručit sociální a mravní ochranu a vzdělání nezletilých, a naopak vymýtit všechny moderní formy zotročování (například drogovou závislostí či nejrůznějšími formami prostituce).
    V tomto výčtu nesmí chybět právo na náboženskou svobodu a na vytvoření takového hospodářského řádu, který slouží lidské osobě a obecnému blahu a dbá sociální spravedlnosti a solidarity.

    Úloha státu a blahodárnost míru.

    Úloha státu při uskutečňování veřejného a obecného blaha má být pouze podpůrná (subsidiární), tedy taková, kdy stát přebírá odpovědnost pouze tam, kde ji z nejrůznějších důvodů nemůže převzít jednotlivec, rodina, obec nebo region.
    Mír je plodem spravedlnosti a důsledkem lásky. Vyžaduje, aby bylo absolutně odmítnuto násilí a terorismus. Potřebuje pohotovost a bdělost a nevylučuje spravedlivé použití síly jako krajního prostředku k jeho udržení nebo nastolení.

    Autonomie občanské a politické sféry vůči náboženské a církevní (= laicita).

    Církev nechce vykonávat politickou moc. Její učitelský úřad však je povinen usilovat o poučení a inspiraci svědomí věřících, a to především těch, kteří se zapojují do politického života, aby jejich jednání vždy sloužilo komplexnímu rozvíjení lidské osoby a obecného blaha.
    Politická řešení mají vycházet z nezávislosti křesťanských laiků. Při tom ovšem musí brát zřetel na principy, které mají absolutní hodnotu samy o sobě, protože slouží důstojnosti lidské osoby a skutečnému lidskému pokroku.
    Katolický laik je povinen vést autentický život v souladu s morálkou Desatera Božích přikázání a Evangelia. Nelze rozlišovat a jinak prožívat život duchovní a světský: Veškerá činnost, každá situace, každá konkrétní povinnost – jako například kompetence a solidarita v práci, láska a oddanost v rodině a při výchově dětí, sociální a politická služba, hlásání pravdy – to vše jsou příležitosti pro stálé osvědčování křesťanských ctností: víry, naděje a lásky.

    Nebezpečí vytlačení křesťanství na okraj politického života pro budoucí koncept společnosti a pro mír a svornost mezi národy.

    Každý, kdo usiluje být dobrým katolíkem, má předpoklady být také dobrým a prospěšným občanem. Marginalizace katolického křesťanství je tudíž zcestná i z pohledu pouhého politického pragmatismu, ale zejména tím, že ohrožuje duchovní a kulturní základy samotné civilizace. Poněvadž se ukázalo, že není rozporu mezi vírou a vědou, není žádný důvod k tomu, aby katolíci měli komplexy méněcennosti vůči jiným názorům. Mnohé z nich současný vývoj vědy, techniky a výzkumu demaskoval jako slabé nebo naprosto zcestné.

    Není svobody bez pravdy.

    Církev učí, že bez pravdy není žádné skutečné svobody. Věřící jsou v pravdě a lásce vedeni k úsilí svědomitě a odpovědně vykonávat všechny své pozemské činnosti a uskutečňovat jedinou harmonickou životní syntézu svého lidského, rodinného, výdělečného, vědeckého, technického i politického úsilí s křesťanskými hodnotami, jež vše uvádějí v soulad k Boží slávě.