Náš blížící se vstup do Evropské unie vzbuzuje naděje i obavy, rozpoutává diskusní vášně, vytváří prostor pro věcné argumenty i bezbřehou demagogii ... Jací jsou Evropané, ke kterým budeme od 1. května 2004 formálně náležet a kterými se pomalu stáváme už od Listopadu ´89? Na co se musíme připravit? Co můžeme čekat? Jak můžeme Evropu svým přínosem ovlivnit? To jsou otázky, které je třeba si klást a hledat na ně odpověď. Víme, že mnohé v praktickém fungování evropské společnosti bude třeba reformovat. Jak? Nějakým novým experimentem? Nebo postačí návrat ke kořenům, k tomu, co prokázalo svoji životnost během staletí? Zkusme se dnes zamyslet nad tím, jaký je Evropan dneška a co z toho vyplývá.

Průměrný Evropan dneška je v časech volání po naprostém liberalismu především postautoritární. Je zamilován do své svobody. Neuznává žádné její hranice. Chybí mu úcta k autoritě, k řádu.

Průměrný Evropan dneška je v časech neustále rostoucího blahobytu postsolidární. Je zamilován sám do sebe. Primárně, především, mu jde o seberealizaci. Povinnosti vůči rodině, v povolání a ve společnosti, představované obcí a státem pro něj ztrácí význam. Necítí se odpovědný. Solidarita je pro něj věcí jiných, především státu.

Průměrný Evropan dneška je v čase stále se rozvíjejících technologií posttranscendentální (transcendere = přesahovat). Je zamilován do věcí tohoto světa. Chce být silný, zdravý, chytrý, bohatý, pokud možno ihned a pokud možno stále. Nemá žádný vztah k tomu, co tuto pozemskou realitu přesahuje, nepřipouští si existenci mimosmyslového světa.
Průměrný Evropan dneška je postkontemplativní. Přemýšlení, snění, kontemplace (= rozjímání, uvažování o smyslu věcí) je vytlačováno hladem po zážitcích.

Tyto vlastnosti většinového Evropana – Čecha nevyjímaje – se zrcadlí ve volebních preferencích a v tvorbě praktické politiky takto vzniklými politickými elitami. Při hlasování jsou vždy ti, kteří vyhrávají a ti, kteří ztrácejí. Politika hodnot ztrácí. Je vytlačována politikou zájmů. Současně však je zřejmé, že určité minimum hodnot je pro fungování společnosti nezbytné. I tlupa loupežníků se musí řídit určitými hodnotami: musí respektovat autoritu svého vůdce, je navzájem solidární ... Vzniká snaha zaniklé hodnoty nadekretovat. Snaha nahradit morálku legalitou vedla k tomu, že za posledních 50 let vzniklo například v poválečném Rakousku 45.000 zákonů, které mají dohromady 160.000 stran textu. V tom se nemůže nikdo vyznat.
Stručná a přehledná mravní norma, například židovské Desatero doplněné křesťanským přikázáním: Miluj svého bližního jako sám sebe, byla téměř zapomenuta.

Stále zřetelněji se ukazuje, že demokracie (stejně jako tržní hospodářství), pokud se nemohou opírat o určité hodnoty, které ovšem nejsou schopny samy vytvářet, jsou ve své existenci ohroženy.
Samozřejmé a základní předpoklady demokracie, ke kterým patří dělba moci, pluralismus, vláda zákona, samy o sobě k jejímu fungování nestačí. Bez určitého společenského klimatu a smýšlení občanů není demokracie dlouhodobě funkční.

Co se rozumí tímto klimatem, tímto pozitivním smýšlením občanů? Netlumené úsilí po novém pokroku, po stále větší míře svobody, po uspokojování stále rostoucích očekávání zničí každou společnost a povede k anarchii. Nejdůležitější požadavek na jednotlivce a na společnost v této Evropě je požadavek zachování míry. Na tomto velmi prostém poznání je možné založit reformu evropské společnosti. Nikoli jako experiment s nejistým výsledkem, ale jako návrat k osvědčeným hodnotám. Take it or leave it. (Ber, neber).

Život společnosti, dlouhodobě udržitelný, nebude možný bez osobní discipliny a nezbytného sebeomezení. To platí zcela obecně, tedy i o Evropě zítřka. Při mírném optimismu můžeme doufat, že k tomuto poznání většinová evropská společnost třeba klikatými, bolestnými a trnitými cestami jednou dospěje. Vědomosti nám nechybí, chybí čin.

Mnozí začali sami u sebe. O příklady, které prý táhnou, není nouze. Snad je můžeme vidět i v každodenním životě kolem sebe. Většinou to tito idealisté, alespoň z pohledu tohoto světa, daleko nedotáhli. Ale šli po správné cestě. Pokud se na ni vydá většinová evropská společnost, když už ne dnes nebo zítra, tak alespoň v blízké budoucnosti, může být ještě zachráněna.

20. ledna 2004, Pavel Jajtner, www.jajtner.cz