Od dětství jsem rád četl. Nevím už přesně, kdy se mně poprvé dostala do ruky díla Antoina de Saint-Exupéryho, ale určitě to bylo až v čase dospívání. Aby je člověk chápal, k tomu je potřebný jistý stupeň zralosti. Věk kolem dvacítky je vnímavý. Také nebyla v  šedesátých letech tak snadno dostupná. Zajisté tím, že pro svůj transcendentální rozměr a obsah nebyla v době tvrdé totality překládána a vydávána.

Snad nejvíc mě fascinovala Země lidí. Vyprávění o poušti a o lidech, kteří ji obývají. Strhující příběh o ztroskotání v libyjské poušti a zázračném úniku jisté smrti. O budování linky Toulouse – Casablanca – Cap Juby – Dakar – Buenos Aires. Poetické pasáže o nouzových přistáních na stolových horách Západní Sahary. Neuvěřitelná jedinečnost míst, kam za miliony let nevstoupila lidská bytost, míst, která komunikovala a komunikují pouze s vesmírem.

A hle, já měl to štěstí se tam podívat. Píše se rok 2001. V ruském vrtulníku mírových jednotek OSN není pro příšerný řev motoru nic slyšet. Ale vidět je z kulatých okének dobře. Je to jako sen: právě se vznášíme nad těmi člověkem nedotčenými temeny stolových hor. Bezděčně pátrám očima, zda tam někde neuvidím zbytky Antoinova letounu.

Západní Sahara: Ruský letoun AN-21 na pouštní letištní ploše. Foto: P.J.

Když jsem přišel v roce 1999 do Maroka, znovu jsem se začetl do Exupéryho nesmrtelných vyprávění o Zemi a lidech, kteří ji obývají. Tentokrát jsem se probíjel náročným textem francouzského originálu. Nejen kvůli francouzštině, ale také kvůli obrazům míst, která až doposud byla jen pouhým snem a představou. Postupně mohu blíže poznat zemi, místa a prostředí, kde se některé příběhy staly.  Jsou tak pro mě stále méně něčím vzdáleným, abstraktním a cizím, pouhými jmény.  Dostávají konkrétní tvary a obsah.

Poprvé v životě vidím Marákeš. Mám pocit, jako bych už tu někdy byl. Kráčím jejími uličkami, odpočívám ve stínu pod Koutoubií, minaretem prastaré mešity z 13. století. Na jižním obzoru se ve žhavém africkém slunci proti temně modrému nebi třpytí stříbro zasněžených hřebenů Vysokého Atlasu. Procházím pestrým zmatkem súku, berberského trhu, který je stejný jako před staletími.

Marákeš: minaret  mešity Koutoubia. Foto: archiv P.J.

Mám před očima vyprávění o muži jménem Bark. O otroku, kterého Saint-Exupéry a jeho přátelé v Cap Juby vykoupili od vzbouřených saharských kmenů. "Byl jsem pastýřem stád a jmenoval jsem se Mohamed. Vodil jsem své ovce k pramenům".  Vidím bývalého otroka Barka, nyní opět svobodného muže jménem Mohamed bin Lachsen, jak kupuje dětem hračky a sladkosti na tomto súku s tisíci uliček jež obklopují rozlehlé náměstí Jemaa el Fna, přeplněné stánky, vypravěči příběhů, prodavči živých zvířat, zaklínači hadů a zaplavené lidmi. Vstoupit do svobody, Mohamede bin Lachsene, znamená vstoupit do skutečného lidství, navázat vztah. Jak trpké je tvé poznání, že to nejcennější na světě, lásku, si nelze koupit!

Smara je město v poušti, na samé hranici mezi marockými jednotkami opevněnými za jakousi písečnou Maginotovou linií a jednotkami Sahařanů z Polisaria, fronty za osvobození Západní Sahary. Mezi dvěma vysokými valy z písku jsou minová pole. Na příměří dohlíží mezinárodní jednotky.

Poručík Joseph mě doprovází na hlídkové jízdě pouští. Před námi se otevírá obrovská rudá pláň na pozadí černých hor. Pod horami zřetelně vidím jezero, obklopené stromy. Terénní Nissan zastavuje, jdu si obrovské jezero vyfotografovat.

Západní Sahara: Fata morgana v poušti. Foto: P.J.

„Monsieur le lieutenant, pane poručíku, jak se jmenuje to jezero?“

„Jaké jezero?“

„Tam, pod těmi horami.“

„Ach, tak. Tam není žádné jezero, monsieur."

Chápu. Je to mirage, fata morgana, přelud pouště, který jsem doposud znal jen z vyprávění. Fotografuji. Uvidím, podaří-li se přelud zachytit na snímku.

Nasedáme a jedeme dál. Vůz se kymácí a skřípe v pouštní cestě. Před námi se otevírá mírné údolí: je to wádí, vyschlé koryto řeky. Vegetace v poušti mě fascinuje. Seskakuji ze stupátka a běžím fotografovat sporé akácie. Jsou porostlé zelenými zpeřenými listy a dlouhými, bílými trny. Pase se na nich osamělý, zaběhlý velbloud. To bude nádherný snímek!

Padesát kroků za mnou běží poručík Joseph a volá:

„Monsieur Ambassadeur, attention, pozor, vraťte se, prosím. Mohly by tam být miny! Tady jsou všude miny. Když konečně někdy přijde vzácný dešťový příval, voda je odnese z míst, kam byly původně položeny, jinam, a nikdo už neví, kde všude může dojít k neštěstí.“

Padáme si do náručí. Přežil jsem. Teprve teď mě polévá hrůza.

Západní Sahara: Zatoulaný velbloud se pase na akáciích ve vyschlém korytu dočasné řeky. Foto: P.J.

Píše se rok 2003. Po čtyřech afrických letech jsem zase doma. Vybaluji jednu z beden svých svršků a věcí, které jsem si přivezl. Beru do ruky kámen ze Sahary. Je vyleštěn, jak byl po tisíciletí hlazen písečnými zrnky, jsou v něm dokonce drobné drážky vyšlehané pouštním pískem, který hnaly nesčetné písečné bouře. Je to fosílie: v černém vápenci jsou bílá zkamenělá těla pradávných mořských živočichů, ortocerů.  Důkaz, že před 450 miliony let bylo na Sahaře moře.

Kámen, který držím v ruce, není pouhý nerost, je to mnohem víc. Je to živý svědek. Posel někdejšího života z časů dávno zašlých. Bytost, jež mluví tichým hlasem ke každému, kdo umí naslouchat. Vypráví o tom, jakým pomíjivým okamžikem je na této zemi každý život. I ten lidský. I ten můj. Tento kámen mně sděluje své velké tajemství, tajemství pokory.

Co je to za sílu, jejíž stopy tu držím ve své dlani? Co je to za sílu, která vyzdvihla dno pradávného moře, po němž jsem směl kráčet suchou nohou?

Co je to za sílu, jež stvořila nekonečnost této pouště? Obrovské, majestátní jako oceán, tajemné i stroze krásné. Krásné tak, že to bere dech?

Co je to za sílu, jež dává i tam růst a rozkvétat květinám?

Co je to za sílu, jež dává i tam tryskat pramenům vody, která, jak píše Saint-Ex, není jen pouhou nositelkou života, ale je život sám?