Úvodní poznámka: Aby člověk člověku nebyl opět vlkem, jako tomu bylo kdysi, na počátku dějin, je třeba, aby lidé nežádali pouze práva, ale respektovali a plnili také své povinnosti. V roce 1996 se proto skupina 25 předních světových politiků různých politických orientací pokusila sestavit tuto Deklaraci jako protiváhu k 50 let staré Všeobecné deklaraci lidských práv, která vychází ze 17 článků Deklarace lidských práv z počátku Velké francouzské revoluce, vyhlášené 25. července 1789.
Zatímco od francouzské revoluce do dnešních dnů se zákonodárství v západním světě ubíralo cestou stále se rozvírajících nůžek mezi psanými zákony a morálkou, tato navrhovaná Deklarace je prvním projevem snahy o návrat. Pravda, od krásných slov a ušlechtilých snah k vymahatelnému právu je daleká cesta, ale každá velká cesta začíná prostým vykročením.
Tato snaha je v sekularizovaném a ohroženém postmoderním světě, který už dávno opustil víru, mravnost a řád, aniž by nabídl cokoliv rovnocenného, legitimní a pochopitelná. Ukázalo se že tisíciletími prověřené normy, podle kterých by měli lidé poctivě a spravedlivě žít ve svobodě, pravdě, spravedlnosti, míru a lásce, jsou pro další zachování důstojné existence lidského rodu nezbytné. Dříve nebo později se budou muset stát základem všeobecného zákonodárství.
Poněvadž uznání vnitřní důstojnosti a rovných a nezadatelných práv člověka všemi členy lidské rodiny je základem pro svobodu, spravedlnost a mír ve světě a zahrnuje v sobě i povinnosti a odpovědnost,
poněvadž jednostranné lpění na právech má za následek konflikty a nekonečné spory a zanedbávání povinností vede k chaosu a k úpadku zákonů,
poněvadž vláda práva a podpora lidských práv závisí na ochotě mužů a žen ke správnému jednání,
poněvadž současné globální problémy vyžadují globální řešení, kterého je možno dosáhnout jen společným uznáním základních idejí, hodnot a norem, a to všemi kulturami a společnostmi,
poněvadž všichni lidé mají podle svého svědomí a schopností odpovědnost prosazovat lepší společenský řád jak na svém místě, tak i globálně, to jest: cíl, kterého nelze dosáhnout jen pomocí zákonů, předpisů a konvencí, ale lidské touhy a snahy o pokrok a zlepšení, je možno splnit jen pomocí společných hodnot a měřítek, které by platily pro všechny lidi a instituce, vyhlašuje Generální shromáždění Spojených národů toto
To má být společným měřítkem pro všechny národy, s cílem, aby každý jednotlivec a každá společenská instituce dle tohoto prohlášení přispívali k pokroku společností a k osvětě svých členů. My, národy Země, obnovujeme a posilujeme tímto Všeobecnou deklaraci lidských práv a v ní vyhlášené povinnosti, plné přijetí důstojnosti všech lidí, jejich nezadatelné svobody, rovnosti a vzájemné solidarity. Uvědomění a přijetí těchto povinností budiž vyučováno a podporováno po celém světě.
Článek 1.: Každá osoba, ať je jakéhokoli pohlaví, etnického původu, sociálního postavení, jakéhokoli jazyka, věku, národnosti a náboženství, má povinnost jednat lidsky se všemi lidmi.
Článek 2.: Nikdo nemá podporovat nelidské jednání jakéhokoli druhu, všichni lidé mají povinnost zasazovat se na podporu důstojnosti a sebeúcty všech ostatních lidí.
Článek 3.: ;Žádný člověk ani organizace, žádný stát ani armáda ani policie nestojí mimo kritéria dobra a zla. Všichni podléhají morálnímu hodnocení. Každý člověk je povinen podporovat dobro a bránit zlu za všech okolností.
Článek 4.: Všichni lidé nadaní rozumem a svědomím mají v duchu solidarity převzít odpovědnost vůči každému a všem, vůči rodinám a společenstvím, vůči národům, rasám a náboženstvím. Nečiň nikomu to, co nechceš, aby druzí činili tobě.
Článek 5.: Každý člověk má povinnost úcty k životu. Nikdo nemá právo jiného zraňovat, mučit nebo zabíjet. To nevylučuje právo na oprávněnou obranu jednotlivců nebo společností.
Článek 6.: Spory mezi státy, skupinami nebo jednotlivci mají být řešeny bez násilí. Žádná vláda nesmí tolerovat nebo spoluprovádět akty genocidy nebo terorismu, nesmí též zneužívat žen, dětí nebo civilistů jako prostředků k vedení války. Každý občan a každý nositel veřejné odpovědnosti má povinnost jednat smířlivým a nenásilným způsobem.
Článek 7.: Každá osoba je nekonečně cenná a musí být chráněna. Chránit je třeba též přírodní prostředí a zvířata. Všichni lidé jsou povinni chránit ovzduší, vodu i půdu v zájmu všech současných obyvatel i v zájmu budoucích generací.
Článek 8.: Každý člověk je povinen jednat čestně, pravdivě a odpovědně. Nikdo nesmí druhého oloupit o majetek nebo jej libovolně zmenšovat.
Článek 9.: Všichni lidé, kteří mají potřebné prostředky, jsou povinni usilovat o překonání bídy, podvýživy, nevědomosti a nerovnosti. Mají podporovat trvalý vývoj k zajištění lidské důstojnosti, svobody, bezpečnosti a spravedlnosti pro všechny lidi.
Článek 10.: Všichni lidé jsou povinni rozvíjet své schopnosti pílí a úsilím, mají mít rovný přístup ke vzdělání a k smysluplné práci. Každý je povinen podporovat potřebné, postižené a diskriminované.
Článek 11.: Veškeré vlastnictví a bohatství musí být používáno odpovědně v souladu se spravedlností a k pokroku lidstva. Hospodářská a politická moc je nesmí používat jako prostředky k ovládání, ale ve službách hospodářské spravedlnosti a sociálního řádu.
Článek 12.: Každý člověk je povinen mluvit a jednat pravdivě. Nikdo, ať jakkoli mocný, nesmí lhát. Musí však být respektováno právo na soukromí a na důvěrnost osobních a pracovních informací. Nikdo není povinen sdělovat celou pravdu vždy a každému.
Článek 13.: Všeobecná etická měřítka a zásady jsou závazné pro každého, také pro politiky, úředníky, ekonomy i vědce, umělce, spisovatele, lékaře a právníky, třebaže ti mají také zvláštní povinnosti vůči svým klientům. Různé profesionální etické kodexy zásad jednání mají mít jako základ všeobecná etická měřítka.
Analýza a komentář: Pozoruhodná na návrhu této Deklaraceje vůle najít základ všeobecného zákonodárství, které by závazným a vymahatelným způsobem vedlo lidi, bez ohledu na jejich rasu a náboženské přesvědčení ke snaze proměnit svět kolem nás k lepšímu. Zatímco zlo vzniká a působí samovolně, o dobro je třeba stále znovu usilovat. Vyjádřeno obrazně: „Zašlápnout brouka umí každý hloupý kluk, ale ani ten nejschopnější učenec na světě není schopen brouka udělat.“
Že od dobrých úmyslů ke hmatatelným skutkům je cesta daleká, o tom svědčí osud tohoto návrhu: dne 9. prosince 1998 přijalo Generální shromáždění OSN Deklaraci A/RES/53/144, která je, žel, značně pozměněným a deformovaným torzem výše uvedeného návrhu. Česky řečeno, z původního skvělého úmyslu nezůstal kámen na kameni. Komu asi se nelíbilo ustanovení: Každý člověk má povinnost úcty k životu. Nikdo nemá právo jiného zraňovat, mučit nebo zabíjet? Nebo: Nikdo, ať jakkoli mocný, nesmí lhát?
Změnil se i název Deklarace na Declaration on the Right and Responsibility of Individuals, Groups and Organs of Society to Promote and Protect Universally Recognized Human Rights and Fundamental Freedoms. (=Deklarace práv a odpovědností jednotlivců, skupin a orgánů společnosti k podpoře a ochraně všeobecně uznaných lidských práv a základních svobod). Byla to charakteristická předzvěst: o 6 let později se Evropa v návrhu své ústavní smlouvy v podstatě zřekla svých křesťanských kořenů.
Co říci na závěr? Vnímání stupně zchátralosti současné globální společnosti ještě patrně není takové, aby bylo možno přijmout celosvětově závazný dokument, jenž je dokumentem povýtce křesťanským. Jinými slovy: ještě bude muset být mnohem hůř, aby nakonec mohlo být lépe. Pro nás, křesťany, je to jistě zajímavé čtení, neboť je můžeme srovnávat s Desaterem a Kristovým Horským kázáním. Ježíš jako první a navždy ustanovil nejvyšší přikázání, kterým je Láska. Ta Láska, jež je vždy nad Zákonem. Náš lidský život podle Evangelií je tedy úkol a cesta k dokonalosti. Jen v tomto světle má tento náš pozemský život smysl a cíl.
Pokládám za vhodné tyto nejdůležitější pilíře křesťanského učení vyzvednout v souvislostech zde zkoumaného, ušlechtilého, leč (zatím?) marného politického snažení právě nyní, kdy si zakrátko budeme připomínat tajemství Kristova bolestného utrpení a slavného vzkříšení, jež jsou základem naší naděje.
V době postní A.D. 2005