Mluvím-li o bídě, mám na mysli bídu mravní, nikoli bídu hmotnou. Souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že stát začne všestranně prosperovat až tehdy, jestliže se s ním lid, neboli občané identifikují. Čili, stane-li se skutečně jejich státem. Podívejme se na to, do jaké míry je tento požadavek splněn v naší českomoravské dolině současnosti. Patřím k pamětníkům a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit všeobecně známý fakt, že s komunistickým státem se lid nikdy neidentifikoval. Komunistický stát nebyl státem občanů. Byl státem ovládaných a ovládajících. Těch ovládaných byla většina. S tímto dědictvím jsme po Listopadu 1989 ne vlasní zásluhou získali svobodu. Komunistický režim odpadl sám, jako shnilé ovoce. Svobody si však proto neumíme vážit a neumíme s ní nakládat.
Proč tento stát není ani dnes státem jeho občanů?
Po patnácti letech od pádu komunismu je zřejmé, že ani tento stát, formálně svobodný a demokratický, není státem občanů. Proč tomu tak je? Protože tento stát se příliš nápadně podobá tomu státu, který my pamětníci tak dobře známe, totiž státu totalitnímu. Zde je ve vší stručnosti výčet některých faktů, který posluží jako důkaz pro toto tvrzení:
1. Jeden z nejdůležitějších pilířů právního státu, totiž nezávislá a výkonná justice v tomto státě prakticky neexistuje. Kauzy se táhnou léta a do ztracena, právo není vymahatelné a stojí na straně viníků. Soudci berou úplatky a jsme svědky četných jejich finančních skandálů. Mnoho z nich pochází z komunistických dob, kdy tvořili jeden z hlavních pilířů represivní totalitní moci. S českou justicí se český občan nemůže identifikovat a většina občanů justici nedůvěřuje.
2. Policie: ani s policií se občan nemůže identifikovat. Korupční skandály, spoluúčast na zločinu, úplatnost a zase, tak jako v případě justice, zátěž minulosti.
3. Armáda: skandály, úplatky, korupce, finanční machinace, to je současnost. Zátěž minulosti? Samozřejmě. Navíc nekompetentnost. Na co má být český občan hrdý? Nikdy jsme, až na výjimky, nebojovali.
4. Státní správa: zátěž minulosti, pomalost, nevýkonnost, korupce.
5. Sport a kultura: úplatky a korupční aféry. Sportovci už nereprezentují národ, ale vydělávají peníze. To, co se prohlašuje za umění, je jeho zvrhlou karikaturou.
6. Zákonodárné sbory a politika: ti teoreticky nejlepší z nejlepších ukazují celou naši národní mravní bídu v televizi. Osobní zájmy na prvém místě. Dobré a poctivé zákonodárce a politiky není vidět. Odpovědný volič je v úzkých, protože nemá koho volit. Přestává důvěřovat politice a chodit k volbám, čímž volí zlo.
7. Školství a vzdělání: Učitelé: nekompetence a zátěž minulosti. Dobré a poctivé není vidět. Pokles vážnosti učitelského stavu. Feminizace. Nedostatek peněz, které je stát ochoten do školství dát.
8. Podnikatelé: neserióznost a špatná práce. Smyslem podnikání už není vyrábět dobré zboží nebo poskytovat dobré služby, ale vydělávat peníze. To je cesta do pekel.
9. Sdělovací prostředky: až na výjimky honba za ziskem, vymývání mozků a ohlupování národa.
10. Celkové směřování společnosti: stále více se rozvírající nůžky mezi morálkou a psaným zákonodárstvím. Desatero a Kristovo Horské kázání už v postmoderní společnosti neplatí. Základem zákonodárství už není věčný zákon Boží, ale vůle většiny. Rodina se zhroutila. Po nás potopa.
Jak z toho ven?
Na první pohled je vidět, že jde o běh na velmi dlouhou trať. Je zřejmé, že s represí nemůžeme dlouhodobě vystačit. Řešením je prevence. V této společnosti musíme zastavit další produkci patologických jevů, musíme zastavit další mravní erozi národa. Především bude nutné obnovit vážnost úplné rodiny. Jedině taková rodina může vychovat odpovědné jedince, lidi hodné toho jména. Nepřipustit další erozi rodiny ekonomickou podporou volných svazků a jiných patologických karikatur posvátného a celoživotního svazku ženy a muže, obdařeného dětmi. Vzdělání nechť je po všestranné podpoře úplné rodiny druhou nejvyšší prioritou. Učitelský stav je nutno povznést morálně i ekonomicky. Má-li se stát stát státem občanů, se kterým se budou identifikovat, pak nesmí na vzdělání šetřit. Není předmětem této úvahy jít do dalších detailů. Soudím však, že existují dobře propracované vize prosperující společnosti, založené na pravdě, spravedlnosti, svobodě a milosrdné lásce, kterou můžeme nazvat solidaritou. Snad by se našla i modelová současná společnost, která na těchto principech funguje. Tyto vize hodnotového konzervatismu je třeba bez ohledu na těžkosti s tím spojené postupně proměňovat ve skutečnost. Není jiné cesty.
Dáme přednost svobodě k zločinu?
A co se stane, bude-li se naše společnost i nadále zabývat jinými prioritami? Tento stát bude stále méně státem jeho občanů. Stále více se v něm člověk člověku bude stávat vlkem, budeme se vracet na počátek dějin, kdy tomu tak běžně bylo. Lidé budou volat po pevné ruce, protože jejich domnělá a bezbřehá svoboda, která bude především svobodou k zločinu, se pro ně stane těžším břemenem a poutem, než byla domnělá pouta křesťanské morálky. Té pevné ruky se jim dostane v podobě nové totality. Kolo dějin se vrátí do výchozí polohy.
Revoluce budoucnosti.
Jedinou skutečnou a nezbytnou revolucí budoucnosti je pravé, odpovědné a poctivě prožívané křesťanství. Měnit svět kolem sebe můžeme začít hned: vlastním obrácením. Stejně to nepůjde jinak než tak, že každý začneme sám u sebe.