Konkláve 115 kardinálů zvolilo dne 19. dubna 2005, krátce po 17. hodině odpolední, novým papežem bavorského kardinála Josepha Ratzingera (78). Nový papež si zvolil jméno Benedikt XVI.

Zpráva o zvolení papeže byla světu sdělena tradičním bílým dýmem stoupajícím nad Sixtinskou kaplí (v 17.50) a po chvíli také vyzváněním zvonů baziliky sv. Petra. V souladu se zvyklostmi, v 18.43 tuto zprávu z centrální lodžie baziliky oficiálně vyhlásil zástupce doyena kardinálského sboru, chilský kardinál Jorge Arturo Medina Estevez:

Vzápětí, v 18.48, za obrovského jásotu shromážděného lidu a za bezprecedentního zájmu sdělovacích prostředků, Svatý otec Benedikt XVI., v pořadí 265. papež Svaté církve římské, z lodžie baziliky svatého Petra udělil první požehnání Urbi et Orbi. Jeho první slova, pronesená před požehnáním nadšenému, asi půlmilionovému zástupu věřících, ve kterém jsem se směl nalézat, v italštině, v jazyce římského biskupa a římského lidu, se zapíší do historie:

„Drazí bratři a sestry, po velkém Janu Pavlu II. zvolili páni kardinálové mě, prostého a pokorného dělníka na vinici Páně. Útěchou mně je skutečnost, že Pán ví, jak zacházet i s nedokonalými nástroji a především: svěřuji se do vašich modliteb. V radosti ze zmrtvýchvstalého Pána, v důvěře v Jeho stálou pomoc na naší cestě vpřed, Pán nám pomůže a Jeho Matka, Nejsvětější Maria je po našem boku. Děkuji vám.“

Konkláve se na novém papeži shodlo ve čtvrtém kole hlasování (již v první odpolední volbě 19. 4. 2005) po 26 hodinách a bude tak, nikoli náhodou, patřit k nejkratším.

Joseph Ratzinger patřil k nejbližším dlouholetým spolupracovníkům Jana Pavla II., který jej již v roce 1981 jmenoval do funkce prefekta Kongregace pro nauku víry.

Životopis:

Josef Ratzinger, kardinál, dosavadní prefekt Kongregace pro nauku víry, předseda papežské biblické komise a Mezinárodní teologické komise a doyen kardinálského kolegia se narodil 16. dubna 1927 v bavorském Marktl am Inn.

Jeho otec byl důstojníkem policie a pocházel z tradiční katolické rolnické rodiny v Dolním Bavorsku. Dospívání strávil v Traunsteinu a byl povolán k pomocným protileteckým útvarům v posledních měsících druhé světové války. V letech 1946 až 1951 studoval filosofii a teologii na universitě v Mnichově a v ústavu ve Freisingu. Kněžské svěcení přijal 29. června 1951. Již v tomto roce začal vyučovat. V roce 1953 obhájil doktorskou práci na téma: „Lid a dům Boží v církevním učení sv. Augustina“. O čtyři roky později získal kvalifikaci univerzitního učitele. Vyučoval dogmatiku a fundamentální teologii na vyšší škole filosofie a teologie ve Freisingu, poté, v letech 1959 až 1969 v Bonnu, 1963 až 1966 v Muensteru, 1966 až 1969 v Tuebingenu.

Od roku 1969 byl profesorem dogmatické teologie a historie dogmat na univerzitě v Řezně (Regensburg) a vicerektorem univerzity. Již v roce 1962 se proslavil a v 35 letech se stal konzultantem Druhého vatikánského koncilu. Papež Pavel VI ho jmenoval arcibiskupem v Mnichově a Freisingu a 28. května 1977 byl jako první diecézní kněz po 80 letech vysvěcen arcipastýřem této rozsáhlé bavorské diecéze.

Kardinálem byl prohlášen rovněž Pavlem VI na konzistoři 27. června 1977. Papežem Janem Pavlem II. byl jmenován 25. listopadu 1981 prefektem Kongregace pro doktrinu víry. V průběhu následujících let byl jmenován do vysokých funkcí v římské kurii a 30. listopadu 2002 zvolen doyenem kardinálského kolegia. V letech 1986 – 1992 byl prezidentem Komise pro přípravu nového Katechismu katolické církve.

Doktorem h.c. na univerzitě Maria Santissima Assunta jmenován 10. listopadu 1999. Čestným členem Papežské akademie věd od 13. listopadu 2000.

Papežem zvolen 19. dubna 2005. Přijal jméno Benedikt XVI.

Symbolika jména: Jeho poslední předchůdce, Benedikt XV. (Giacomo della Chiesa, papežem v letech 1914-1922), byl papežem míru. Jméno Benedikt lze přeložit do arabštiny jako Mubarák, do hebrejštiny jako Barúk. Sv. Benedikt (480 - 543), asketický a pokorný služebník Boží, zakladatel nejvýznamnějšího řeholního řádu, je prvním patronem Evropy. Výběr jména naznačuje tedy hlavní linie budoucího pontifikátu v pokoře a víře, v duchu pravdy, spravedlnosti, pokoje a křesťanské lásky (jinými slovy solidarity).

Komenář:

V souvislosti s výsledkem úterní volby nového Svatého otce je možné hodnotit jeho projev při zahájení konkláve v pondělí, 18.dubna 2005 dopoledne, ještě jako děkana kardinálského sboru, jako slavnostní vyhlášení ústavy nového pontifikátu – v duchu dosavadní linie Církve, reprezentované v posledních 26 letech papežem Janem Pavlem II.

Úchvatné kázaní by stálo za to ocitovat celé, ale omezuji se jen na výňatek, po mém soudu zásadní:

Ve víře nemůžeme zůstat dětmi, v nedospělém stavu. A v čem toto být dětmi ve víře spočívá? Odpověď dává svatý Pavel: znamená to být „zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení…“ (Ef 4,14). Jak aktuální popis! Kolik závanů kdejakých učení jsme poznali během uplynulých desetiletí, kolik ideologických proudů, kolik způsobů myšlení… Maličká bárka smýšlení mnoha křesťanů byla nezřídka těmito vlnami zmítána – vrhána z jednoho extrému do druhého: od marxismu k liberalismu, dokonce až k libertinismu (= volnost názorů, mravů, absolutní nevázanost, pozn.P.J); od kolektivismu k radikálnímu individualismu; od ateismu k vágnímu náboženskému mysticismu; od agnosticismu k synkretismu (= „nezáleží, v co věříme, jen když se nám vede dobře“, pozn. P.J.) a tak dále. Den co den se rodí nové sekty a naplňuje se, co říká svatý Pavel o klamání lidí, o lstivosti, která chce svést k bludu (srv. Ef 4,14). Mít jasnou víru, podle Kréda (Vyznání víry) Církve, se často označuje za fundamentalismus, zatímco relativismus, totiž nechat se vláčet „sem a tam závanem kdejakého učení“, se jeví jako jediný postoj odpovídající moderní době. Buduje se tak diktatura relativismu, která neuznává nic za definitivní a jejíž poslední mírou je vlastní já a vlastní chtění. My však máme jinou míru: Božího Syna, pravého člověka. On je mírou pravého lidství. „Dospělá“ víra není ta, která se nechá vláčet vlnami módy a posledních novinek; dospělá a zralá víra je vírou hluboce zakořeněnou v přátelství s Kristem. Toto přátelství nás otevírá všemu co je dobré a dává nám kritérium pro rozlišování mezi pravým a falešným, mezi klamem a pravdou. K této dospělé víře musíme dozrávat, k této víře musíme vést Kristovo stádce. A právě tato víra – jedině víra – buduje jednotu a uskutečňuje se v lásce. Svatý Pavel nám v této souvislosti říká krásná slova – na rozdíl od neustálých peripetií těch, kdo jsou jako děti zmítané vlnami: konat pravdu v lásce, jako základní směrnici křesťanského života. Pravda a láska splývají v Kristu. Nakolik se přiblížíme Kristu, natolik splynou pravda a láska i v našem životě. Láska bez pravdy by byla slepá; pravda bez lásky jako „cimbál zvučící“ (1Kor 13,1).

Od pontifikátu Benedikta XVI. lze očekávat rozvážné politické postoje, silné sociální cítění (odsoudil nejen marxismus, ale také bezohledný kapitalismus), energické prosazování spravedlnosti, míru a lidských práv ve světě a především pevné postoje v otázkách utrácení nenarozených, eutanázie, homosexuality a genových manipulací.

Pokud jde o reformní návrhy zejména evropských katolíků, Ratzinger jasně formuloval již před lety ve svých knihách rozhovorů (Sůl země, v češtině Křesťanství na prahu nového tisíciletí, 1997, Bůh a svět, 2001), že tyto problémy (mimo jiné: kněžská služba žen, otázky celibátu, otázky sexuální morálky…) jsou řešeny v nekatolických křesťanských církvích. Jinými slovy, má-li Církev zůstat církví apoštolskou a katolickou, musí respektovat Boží zákon a tradici, na nichž spočívá.

Pokud je třeba reforem, pak reformovat se musí sami katolíci k dospělé a zralé víře, návratem k pramenům, k životu podle Evangelií, k přátelství s Kristem, nikoli svatá římská Církev změkčováním pravidel.

Překlady textů z latiny, italštiny a angličtiny a komentář:

Pavel Jajtner

21. dubna 2005, Řím