V tomto čase, za dlouhých zimních večerů, máme možnost znovu se zamýšlet nad tajemstvím Kristova narození. Co mě na poselství Vánoc nejvíce uchvacuje?

Především jsou tu nejméně dvě otázky, které si kladu: Kdo je člověk, že všemohoucí Bůh přichází žít náš život, sdílet náš lidský úděl, podobat se nám ve všem kromě hříchu? Proč Spasitel přichází v takové pokoře, jako nejmenší z nejmenších?

Mnohé ze svých současníků Ježíš zklamal: především ty, kteří chtěli krále, který zázračně nasytil pět tisíc mužů, krále, který by navždy odstranil chudobu, bolest a nespravedlnost... Nestáli o toho, kdo doporučil bohatému mládenci prodat všechno co má, peníze rozdat chudým a následovat ho, ani o toho, kdo přikazoval bližnímu odpouštět denně sedmdesátkrát sedmkrát, tím méně o toho, který neoslavoval bohaté a silné, ale chudé a slabé...

Lev Tolstoj psal krátké příběhy, ve kterých se snažil způsobem dostupným dětskému uvažování přiblížit těm nejmenším základní tajemství křesťanské víry. Jedním takovým příběhem je příběh nazvaný: "Vidět Boha". Ke knězi přichází jeden z těch, kteří mu jsou svěřeni a říká: - Chtěl bych vidět Boha. Můžeš mně ho ukázat? - Kněz říká: Vidíš to slunce na obloze? Podívej se do něj očima otevřenýma hezky zeširoka. - To nemohu. Oslepl bych. - Ano, říká kněz, máš pravdu. Jak můžeš vidět Boha, když samotný pohled na nepatrnou část světa, který Bůh stvořil, tě oslepí? Tak nám Lev Tolstoj přibližuje Boha, který " přebývá v nedostupném světle".

V Kristu se setkáváme tváří v tvář s Bohem, který si nás vyvolil. Toto vyvolení poznáváme nejen vírou. Zatímco vědecké objevy devatenáctého století byly pro mnohé ateisty nadějí, že definitivně skoncují s takovými pošetilostmi, jako je křesťanská víra, dnes se stále více dostává do popředí vědeckého zájmu to, čemu se říká antropický princip: nejnovější astrofyzikální výzkumy nasvědčují tomu, že svět byl stvořen právě tak, aby na vrcholu stvoření stál člověk.

Ještě zbývá otázka proč si právě nás, lidi, nás, bytosti, které se nijak zvlášť neliší od plísně nebo od mořských řas, si Bůh vyvolil. Jediné vysvětlení pro toto zcela nezasloužené privilegium, kterého se nám dostává, je láska. Láska tak veliká, že nám Bůh dal - na rozdíl od všeho ostatního stvoření - svobodnou vůli. Jak to dopadlo? My lidé jsme ji zneužili při první příležitosti. Selhávali jsme a stále selháváme. Ale Bohu na nás přesto záleží. Proto posílá svého Syna, který přichází v podobě dostupné našim smyslům a našemu omezenému chápání jako Bůh s námi - Em Anu El.

Tento Bůh s námi přichází maličký, bezmocný a chudý, aby pro nás bylo snazší v Něho uvěřit. Aby nám dal příklad lásky a sebeobětování, které vyvrcholilo na Kalvárii. Vítězstvím nad smrtí pak prokázal, že největší prohra se stává největší výhrou.

Tento Bůh s námi přichází maličký, bezmocný a chudý, aby podal ten nejpřesvědčivější důkaz o tom, že jeho příběh nemohl nikdo vymyslet. Kdyby totiž někdo chtěl Evangelia vymyslet, nenechal by přislíbeného Spasitele narodit se jako chudičké dítě ve stáji, ale sepsal by něco romantičtějšího. Vymyšlený příběh by se spíše podobal scénaři velkofilmu: pán dějin přijíždí na koni v čele svých vojsk zbavit svět všeho zla. Jen pravdivý příběh se nemusí bát popisovat do zdrcujících detailů Kristovu smrtelnou úzkost v Getsemanech, nebo Petrovu zradu...

Náš život je klopýtáním mezi úzkostí a nadějí. Kristův příběh od narození až po zmrtvýchvstání je příběhem plným naděje. Tato naděje je tím, co mě nejvíce uchvacuje. Tato naděje je tím, za co je třeba stále děkovat v nepokojných časech, které žijeme.