Naše království…

Myšlenka na den pro TV Noe k Novému roku 2008. Copyright © Pavel Jajtner 1. 1. 2008.

Na prahu nového roku 2008 slyšíme stále více zdánlivě skličujících zpráv: zdražování potravin, služeb, cestovného i zdravotní péče... Na druhé straně nás ilustrované časopisy a bulvární média zahlcují články o tom, co všechno si dopřávají a mohou dopřát noví zbohatlíci v naší společnosti. Kdo by nepodlehl tomuto tlaku? V české a moravské kotlině bylo vždy zvykem naříkat.

Ale skutečnost je jiná: Nikdy v dějinách jsme se neměli tak dobře. To si musíme poctivě přiznat. A není to volební heslo ani zásluha té či oné politické strany. To je snadno doložitelná, evidentní skutečnost. Naše spotřeba je čtyřicetkrát větší než byla spotřeba našich předků před pouhými sto padesáti lety. Jsme šťastnější než byli oni? To, čemu u nás říkáme chudoba, je stále ve většině zemí této planety nepředstavitelným přepychem.

Co je to opravdová chudoba jsem poznal velmi zblízka za svého působení v severní Africe. Obydlím těchto nesčetných chudých je zpravidla chatrč, postavená ze všeho, co se najde na skládce odpadů: zbytků cihel, tvárnic, kamene, kusů prken, klacků, plechových sudů, se střechou pokrytou igelitovými pytli. Hejna hmyzu, zvířata, drůbež, zápach: a v tom se batolí polonahé děti… K nejbližší studni je to dva, tři i více kilometrů. Obstarat pro rodinu pitnou vodu je práce na celý den. Nemít co na sebe a nemít co do úst – to je opravdová bída. Má-li už někdo takové štěstí, že má stálé zaměstnání a příjem, musí se obávat nemoci. Lékařská péče se až na výjimky platí na dřevo.

Nebylo by poctivé očekávat, že růst spotřeby v bohatých zemích, mezi které nepochybně patříme, může jít do nekonečna. To odporuje zdravému rozumu. Zdroje surovin ani energie nejsou nevyčerpatelné.

Časem nakonec každý dospějeme k poznání, často zaplacenému bolestnými zkušenostmi, že to nejcennější, co v životě má: ať je to zdraví, láska, rodinná pouta nebo vědomí, že se má o koho opřít a že mu v nouzi někdo pomůže, za peníze koupit nelze. Že cesta k životní spokojenosti a k opravdovému štěstí nespočívá v uspokojování stále rostoucích a nikdy nekončících požadavků, ale ve snížení očekávání.

Jako křesťané jsme ve výhodě: nepotřebujeme klopýtat po cestách pokusů a omylů. Víme, komu jsme uvěřili a můžeme si být si jisti. Víme, že naše království není z tohoto světa.

Jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom byli solí země. Něčím, čeho není mnoho, ale bez čeho se nelze obejít. Nemělo by nás proto rmoutit, že se stáváme - alespoň v Evropě - stále menší skupinou obyvatel.

Svatý otec Benedikt XVI., ještě jako kardinál Joseph Ratzinger v knize rozhovorů, která v českém jazyce vyšla už před lety pod názvem „Sůl země“, říká, že síla vyzařování i malých skupin křesťanů žijících v řádu Božího stvoření může být veliká. Říká také, že katastrofické scénáře naší budoucnosti - čímž má na mysli nejen sociální problémy, ale i konflikty až po opětovnou ztrátu svobody - nelze vyloučit, ale že Bůh bude vždy na straně těch, kdo ho hledají.

Proto si na prahu nového roku 2008 ze všeho nejvíce přejme, abychom uvěřili a mohli si být jisti a pochopili, že naše království není z tohoto světa. Pak budeme lépe plnit to, co je naší křesťanskou povinností: šířit v této nemocné společnosti osobním příkladem to, čeho se jí nejvíc nedostává: radost, pokoj a vše ostatní, co lze shrnout pod pojem optimismus.



Zpět